Proč se o víkendu tahám po všech čertech

20. dubna 2017 v 18:57 | Matty |  Životní trapasy
V životě každého člověka přicházejí chvíle, kdy se potřebuje odreagovat a vypnout. Každý má pro to svůj způsob. Někdo se jde ožrat do hospody, někdo se pohádá s manželem, někdo si zahraje Modrou velrybu (pardon, to byl nejapný vtip…) a já si zahraju stolní tenis. A protože v tomhle nejsem sám, trochu jsem zapracoval a sehnal další tři lidi. A tak jsme v sobotu v silné sestavě vyrazili do Aše. Nebojte, nebudu psát o mých výsledcích, to, že jsem fušer, dávno víte, ale spíše o tom, jak se nám povedlo a nepovedlo to okolo.

 

Když se něco sype...

28. března 2017 v 20:00 | Matty |  Životní trapasy
tak se to sype dokonale. Znáte to přísloví. Zase jednou se to potvrdilo. A sice v sobotu, kdy jsme doma odehráli poslední dvě kola soutěže, v níž už relativně o nic nešlo, protože na našem sestupu jsme nic změnit nemohli. I tak mě štve, co jsem zase předvedl. Soutěžní zápasy nechci vidět do konce září, protože je to pokaždé jenom o ztracených nervech.

Blízko smrti. Zase.

20. března 2017 v 18:14 | Matty |  Životní trapasy
Poznámka k nadpisu: Nadsázka, jasné?

Kurňa a už zase jsem se na měsíc zasekl. No to je mi podobné. Naslibuju tady hory doly (doslovně cituji "osm článků měsíčně") a pak skutek utek. Když už se totiž dostanu k tomu, abych probudil svého ironického ducha Gabriela (dal jsem mu tohle jméno, s Karlem by to nešlo, Karel je blbej) a ten mi poradil, co mám napsat, vandruje zrovna Gabriel někde na Bora Bora a okukuje místní dívky. Když už je Gabriel konečně doma, mám já pro změnu hlavu jak horkovzdušný balón, protože šrotit se na maturitu, to vydá. Před měsícem byla na dohled, teď už za rohem a očekávám, že v nejbližší době dojde až ke mně a rozpřáhne se kosou. Maturita a Smrtka jsou si totiž v lečcems dost podobné. Rozdíl je leda v tom, že o maturitě víte přesně, kdy přijde. Naplánovat si vlastní funus můžete jen v případě, že si objednáte po telefonu nájemného vraha a jako metodu zvolíte brutální umlácení. (Jo, to jsem obšlehl z reklamy na Prima Cool). V mém případě by na to stačilo takové to lékařské kladívko, co vás jím doktor klepe do kostí. Víc nic. Ale i v jiných případech mím k tomu funusu dost blízko, stačí mi i škola.
 


Oficiálně spisovatelem

28. února 2017 v 13:10 | Matty
A je to tady! Dlouho, předlouho jsem na to čekal. Moje prvotina, kterou jsem sice zařadil mezi román, protože plánuji jeho pokračování, ale rozsahem by si zasloužila spíše název novela, je konečně na světě. Od včerejšího večera ji zakoupíte na pěti internetových obchodech zabývajících se prodejem e-knih.

Stehů není nikdy dost

25. února 2017 v 9:23 | Matty
K životu každého člověka nepochybně patří nějaká zranění, a se mnou to platí tuplovaně. S mýma šmajdavýma nohama jsem v dětství (a vlastně i dnes) každou chvíli padal. Výčet mých modřin a odřenin je obdivuhodný. A trochu paradox je, že mám něco odřeného každou chvíli i v tomhle věku. Třeba včera jsem se málem přizabil na školních schodech. Šel jsem takhle dolů z patra, došlápl jsem na druhý schod jen půlkou nohy, a moc nechybělo, abych zbývajících deset schodů dolů na mezipatro proletěl hlavou napřed. Takhle to dopadlo tak, že jsem dolů jenom seběhl a bral přitom schody po třech a rovnováhu jsem dole nabýval tak dlouho, že jsem málem vrazil do zdi. V kotníku mi přitom sice ošklivě ruplo, ale doufám, že to bude v pořádku. Co ovšem v pořádku rozhodně není, to jsou moje záda. Momentálně mi tam trůní jeden nebo dva stehy, to nepoznám, protože si tam nevidím.

Další články


Kam dál