Karambol o ušáčka

27. července 2015 v 11:54 | Matty |  Životní trapasy
Když už jsem v minulém článku nakousl, jak jsem se jednou nepříjemně vysekal na cestě do Starého Sedla, asi bych to měl dopovědět celé. Prosím, abyste si připravili zásobu papírových kapesníků a dávali pozor, abyste si tím brečením smíchy nezkratovali počítač. Nechtěl bych někomu nahrazovat majetkovou újmu způsobenou mým článkem, nebo lépe řečeno, mojí malou nehodou.



Stalo se to asi před rokem. Bylo léto, červenec, 30 stupňů a já dostal ten geniální nápad, že si vyjedu na kole. Dnes bych si místo vyjíždky radši dal pár facek, ale kdo to mohl tušit. Nejblíž mi bylo Staré Sedlo, takže jsem si sbalil svých pět švestek a šel do sklepa pro kolo. Po desetiminutovém hledání správného klíče, při kterém se ze sklepa linuly proudy nadávek na ty parazity zámečníky, jsem vytáhl bicykl a vyjel. Nebo spíše vyletěl, nechtěl jsem se totiž potkat s nájemníky, kteří zaslechli ve sklepě můj komentář situace.

Po rychlém vypaření se z dosahu očí a hlavně pěstí lidí v paneláku jsem se dostal až ke zmíněnému sjezdu do Starého Sedla. Kdo tam byl, ví, že cesta není nejpříjemnější, ale v ten den jsem měl buď přehřátý mozek nebo moc adrenalinu v krvi a zahrál jsem si ve sjezdu na Tour de France. Nebo spíše na cyklokrosové mistrovství světa, jet na tomhle silniční kola, tak by se nedaly spočítat píchlé gumy. Výstrahou před událostmi následujících chvil mi mělo být to, že jsem po nájezdu na jeden šutr napodobil start Cessny a moc nechybělo, abych odletěl. Jenže já ne, dál jsem jel z kopce tím samým tempem. Chvíli poté jsem měl projet okolo jednoho posedu a tam se to stalo. Abych popsal situaci. Vlevo ode mně byl příkop, vpravo les a přede mnou cesta. No a na tu cestu rovnou mě pod kola si vyhopkal zajíc. Ušák měl zřejmě nějaké psychické problémy a rozhodl se skoncovat se životem pod koly, ale zrovna nebylo po ruce auto, tak mu muselo stačit moje kolo. O to jsem ale nestál, jednak jsem nechtěl zabít sebe a jednak toho chytráka ušáka, ještě by mě žalovali ochránci zvířat. Jako na truc byla cesta v těch místech tak úzká, že jsem nemohl zajíce ani objet. Na písku bych to neubrzdil, takže jsem měl dvě možnosti, kam to hodit. Buď do příkopu, nebo do lesa. Rozhodl jsem se pro ten příkop, lepší žuchnout do škarpy než se zabít v lese o smrk. Takže jsem strhnul řízení doleva a rázem jsem ležel na zemi. Aby toho nebylo málo, ten příkop byl zrovna plný kopřiv. Když jsem se vyštrachal ven z toho zeleného pekla, měl jsem barvu jak uvařený humr. A světe div se, ten zajíc tam pořád ještě seděl a koukal na mě. Ochránci neochránci, měl jsem chuť se na něj vrhnout a zakroutit mu krkem. Ale nakonec, proč bych to dělal, když jsem se pro něj tak obětoval. Takže jsem nechal ušáka běžet a začal jsem hledat kolo. Při tom nedobrovolném pádu do škarpy nademnou udělalo salto a byl bych se vsadil, že odletělo pánubohu do oken a že jestli ho najdu, tak asi po kouskách. Mojí teorii nahrávalo nalezené zadní světlo, ale všechno ostatní jsem překvapivě našel jakžtakž pohromadě, i když to bylo až o patnáct metrů dál v poli. Tím věčným svěděním jsem se mohl zjančit, takže jsem fofrem mazal k brodu, co jsem před chvílí minul a hodil do něj šipku. Jediná klika toho dna byla ta, že zrovna tudy nikdo nejel, protože při pohledu na mě by volal do Bohnic. I lidé se sklony k sebepoškozování nade mnou musejí zaplakat. Přírodě se má sice něco obětovat, ale kam až jsem zašel já, to byl skutečně extrém.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama