Deprese nejsou na místě aneb Na brigádu s úsměvem

6. srpna 2015 v 17:58 | Matty |  Nezařazené
Tak jako velká část z vás (kromě synků zhýralých milionářů), jsem si našel o prázdninách brigádu v jednom nejmenovaném lese na Karlovarsku. Po loňské tvrdé zkušenosti z kuchyňské brigády jsem tentokrát očekával trochu uvolněnější atmosféru a moje přání se mi splnilo. Ovšem neobešlo se to bez problémů. Ale hezky od začátku.



Loňská brigáda mi vynesla něco málo přes šest tisíc, takže tady měly být platové podmínky o něco lepší. Taky byly. Jenže sraz na přeškolení byl v šest ráno, což by nebylo tak hrozné, ale asi deset kilometrů od mého města s jediným přístupem po cyklostezkách. A co bylo zdaleka nejhorší, jedinou stavbou v okolí je polozbořený třípatrový panelák plný tmavší rasy druhu Homo sapiens sapiens, známé v biologických kruzích pod názven cikán obecný. Tahle smečka druhu, který asi vznikl hříčkou přírody, vám rozebere ráno kolo přímo pod zadkem, takže v okolí téhle barabizny si musíte zahrát na Tour de France. Nepopírám, že mě před tím nevarovali, takže naštěstí jsem kolo někde nehledal po součástkách v bazarech v širém okolí.

Potíže začaly hned druhý den. Už den předtím jsem zjistil, že narvu -li všechny potřebné i nepotřebné krámy, jako např. zásobu pití a jídla na těžkých osm hodin a pracovní věci, do jedné tašky, že mi ten náklad zkrátka a dobře převáží kolo. To bych musel dát dopředu jako přítěž pořádně vzrostlého slona. Takže tahle možnost padla. Nakonec jsem nějak věci nasulcoval do dvou batohů a vyjel. Nejprve tedy na zaškolení a poté k jedné vznikající přírodní nádrži na pracoviště. Tedy vlastně nevyjel. Nejprve jsem s několika novými přáteli tu štreku šel pěšky. Ale aby toho nebylo málo, poslal nás někdo nejmenovaný na opačnou stranu nádrže, čili jsme si cestu protáhli asi o tři kilometry a do práce dorazili o dvacet minut později. Skvostný začátek. Předačky to naštěstí vzaly v klidu. Další dny už jsem tedy vyrážel i s nezbytnou cyklistickou výbavou, protože nikde v okolí žádný polorozpadlý barák s cikány nebyl. Jenže po několika dnech těžké cesty s jedním batohem na zádech a druhým na nosiči jsem si říkal, že takhle už to dál nejde. Nechal jsem tedy jeden bágl jednoduše v maringotce, která asi v dávných dobách sloužila cirkusu s hodně nízkým rozpočtem.

Naštěstí jsme tedy narazili na skvělé předačky. Teplota venku ve všech dnech dosahovala hodně přes třicet stupňů a nikomu z naší úderné jedenáctky nechybělo mnoho ke kolapsu a následné mrtvici. Tedy jsme trochu polevili, ráno si na vybraném úseku mákli, až se z nás kouřilo a zbylé hodiny úmorného vedra věnovali práci v menším tempu. Pokud se ovšem přiblížilo nějaké auto (neboť v kterémkoliv z nich může sedět náš hajný, který by nás z fleku vyrazil), fofrem jsme popadli odhozené rukavice a pily a začali se s nevídaným pracovním nadšením (u některých velmi umně předstíraným) věnovat opět práci v ranním tempu. Jeden brigádník nás kvůli této situaci slušně vyděsil, neboť nám jaksi zapomněl říct, že táta pojede kolem a že mu přiveze svačinu. Jakmile jsme tedy zaslechli blížící se auto, předvedli jsme opět (brigádníci i předačky) starty hodné profesionálních sprinterů a vrhli se po hlavě po nejbližším plevelu, když se nám onen povedený vtípkař rozhodl oznámit pravdu. Zvláště předačky byly na omdlení a já jen čekal, až mě skolí mrtvice. Ta sice nepřišla, ale zato mi ze samého šoku bušilo srdce jako lovci lvů a tygrů dohromady, že bych mohl od minuty hrát ve špatné kapele beaty.

A když už jsem zmínil pracovní náčiní, v našem případě pily, musím doplnit ještě jednu věc. Na pracoviště se (ovšem už bez ochranných pomůcek) přesouváme většinou na kolech, neboť na nich do práce dojíždí drtivá většina. Pilky přitom míváme zavěšeny přes řídítka a jejich zubatým koncům se pokud možno vyhýbáme jak čert svěcené vodě. Jenže já si pilku nějak blbě naložil, a při sestupu z kola jsem se o ni nejspíš otřel zadní stranou stehna. Ničeho jsem si nevšiml, až pak jsem se zkontroloval a užasl jsem, když jsem zjistil že vypadám jako dobrodruh po útoku rozběsněného tygra. K tomu jsem napočítal od větví další škrábance, takže celkově jsem vypadal jako voják vracející se z druhé světové.

Vždycky jsem si říkal, že brigáda je hlavně o dobré společnosti lidí a moje slova potvrdily první dny. Nedělalo nám problém se mezi sebou ihned spřátelit a narozdíl od loňské brigády v kuchyni, kdy jsme se osm hodin téměř beze slova oháněli vším možným i nemožným náčiním a lítali z kuchyně na myčku a z myčky do skladu (nebo se zkoušeli nenápadně vytratit na WC a dopřát si vteřinu oddechu), kolovaly na pracovišti od samého rána různé vtípky, o utahování si z jiných (samozřejmě v mezích slušnosti) nebyla nouze a dobrá nálada by se dala krájet. Se správnou partou se dá zvládnout cokoli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama