Plnoletost volá

16. listopadu 2015 v 16:30 | Matty |  Životní trapasy
Tak už i já jsem překročil v sobotu onen magický věk 18 let. Jak naschvál byla moje oslava dost poznamenaná útoky v Paříži, takže jsem čekal, že všichni pozvaní přátelé přijdou ověnčeni protestními plakáty či něčím podobným, ale nakonec se nestalo nic. A proč? No protože se nikdo neobtěžoval přijít, že? Asi jsem ve společnosti hodně neoblíbená osoba. Nebo se všichni nakazili ebolou, odjeli řezat hlavy do Sýrie nebo nevímco ještě. Tak pojďme hezky od začátku.



Na domácí oslavy typu balónky a nápisy Happy Birthday! na stěnách už opravdu nejsem, takže jsem měl v plánu trochu jinačí věci. Nejprve dopoledne toho dne odbýt dotěrné příbuzenstvo a věnovat se odpoledni. To jsem nejprve chtěl pohostit kdesi v kavárně pár přátel věkově mladších, které jsem nechtěl tahat na akci typu hospoda, no a jako zlatý hřeb večera mělo přijít posezení se staršími přáteli v jedné dobré hospodě u piva. Ano, jen u piva, protože jsem nikdy nebyl zdatný alkoholik, co by se dal deset piv a ještě flašku rumu. Nechtěl jsem chodit domů nalitý, protože to bych se dalšího rána asi nedožil a nepsal tady na blogu - viz následující vtípek:

Syn: "Mami, jdu s přáteli do hospody."
Máma: "Doufám, že se vrátíš po 2."
Syn: "Myslíš po pivech nebo po hodinách?"
Máma: "Tolik optimismu nemám. Myslela jsem počet končetin..."

Pokud bych se hned první den po osmnáctinách natolik ožral, buď bych domů vůbec nedošel, nebo by mě naši zabili. Těžko říct, co by bylo lepší. Proto si vždy zatím dávám na chuť jedno - ano, jedno! - malé pivo. Nechápu lidi, kteří se zlijou, kde můžou, cestou zpátky se potácí, blijí na kolemjdoucí osoby a smrdí, jak kdyby sežrali mrtvou krysu. Toho jsem se chtěl vyvarovat a nakonec vyvaroval. Čtěte dále.

Nakonec všechno dopadlo úplně jinak. V sobotu ráno jsem si přivstal a místo odrážení náporu příbuzných odjel do Plzně, kde jsme si užili nakonec docela pěkné dopoledne. Mám štěstí, že nejsem klaustrofobik, poněvadž jsme si zaplatili atrakci, kde vás zavřeli do místnosti a vy jste museli do hodiny najít klíč a zdrhnout. Zkrátka jsem si pěkně namáhal mozkové buňky. Z místnosti jsme se slavně dostali po hodině a deseti minutách. Všechny nás nicméně vypekla moje malá sestra. Máte na stěně pod sebou 6 zářivek. Nesvítí druhá, nesvítí pátá. Z toho máte vydedukovat tříčíselný kód k zámku. Mozek už mi zase šrotuje na plné obrátky, co s tím a ozve se: "Už to mám." Kód byl 1-2-1 podle počtu svítících zářivek. V tu chvíli celá rodinka dostala záchvat smíchu, protože tahle banalita by nás opravdu nenapadla.

Jako další zábavu jsme si zaplatili desetiminutový závod na motokárách. Po úvodním testovacím kole jsem rozjel motor na plné otáčky a slavně skončil hned v první šikaně v pneumatikách. Takže dobrý začátek. Časy na jednotlivá kola šly ale dolů, stejně jako šly do hajzlu moje ruce, poněvadž ten krám neměl jaksi posilovač řízení a při najíždění do zatáček jsem málem urval volant. K tomu jsme si v jednom kole střihli s tátou pěkný závod, kdy jsem ho imrvére cítil za zády a při brždění do každé zatáčky mi hlava lítala dozadu, jak do mě narážel. Nakonec jsem mu to oplatil pěkným nárazem z boku, kdy mě před zatáčkou o 180 stupňů natlačil do vnitřní stopy a dostal se přede mně. No a já to už z vnitřku jaksi nedotočil a napral to do něj z boku. Ta motokára váží hezkých pár stovek kilo a já jel asi dvacet za hodinu, takže rána jako hrom. Navíc mi v té rychlosti v každé zatáčce ustřelil zadek a pneumatiky vydávaly zvuky jako kočka, když jí taháte za ocas. Takže na silnici s normálním autem to nebude o nic lepší. Radši si kupte pancéřování. Stejně se mám pořád čím chlubit, když jsem v posledním kole stlačil časomíru těsně nad hranici minuty a slavně vyhrál, což ukazuje i tato tabulka. (Technická poznámka: Odjel jsem šest kol a necítil jsem ruce.)


Když jsme se konečně dostali domů, mohlo se ve skvělém dni pokračovat. Byl by ještě skvělejší, kdyby se mi dva ze tří přátel pozvaných na odpoledne neomluvili a nedorazila jediná osoba. No, a pak je tu ještě ta skvělá večerní estráda. Přátele z brigády, které jsem pozval, jsem informoval téměř měsíc předem a od té doby mi chodila jedna omluvenka za druhou. Když jsem s hodně křečovitým úsměvem odpověděl, že je to v pohodě, sesumíroval jsem si statistky a omdlel. Omluvili se totiž jaksi naprosto všichni. V tu chvíli jsem přemýšlel, zda se oběsit, podříznout, předávkovat nebo skočit z okna, ale nakonec jsem svoje pozemské bytí ještě neoželel a na pivo zašel s vlastní rodinou. Zkrátka a dobře parádní den. Pokud můžu radit, nezvěte si nikoho, stejně se vám na to vykašlou. A teď už pro mě začne klasický dospělácký život plný starostí, strádání a minimálního množství radosti. Sbohem, sladké dětství!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 16. listopadu 2015 v 21:44 | Reagovat

A mne přítel stále nwcge věřit, že je lepší nemít přátelé...

2 Matty Matty | 17. listopadu 2015 v 13:57 | Reagovat

[1]: Co s tím naděláš no :D Tohle není poprvé, ale i tak to byl docela vydařený den :D

3 Jana Jana | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 21:31 | Reagovat

Tak pokud se povedl, uchovej si tu pozitivní vzpomínku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama