To taky byla dovolená

23. ledna 2016 v 9:21 | Matty |  Cestování
Tak jsme se s rodinkou rozhodli, že si zase po pár letech trochu užijeme moře a vyrazíme si někam do teplíčka. Konkrétně do Tuniska. Jednou už jsme tam kdysi byli, a byla to nejlepší dovolená našeho života, takže jsme odjeli hodně natěšení. Dovolená se ale záhy změnila v katastrofu, kdy jsme jen počítali dny, abychom se už mohli vrátit domů. A vše začalo už hezky v letadle.


Těžko něco činiti proti vůli osudu. Zvlášť, když vedle vás do letadla pošle osobu figury poněkud nekonvenční. Nebyl nějak vysoký, tak okolo 175 cm, ale stejnou míru musel mít i kolem pasu. Tenhle Evropan nebyl plnoštíhlý, byl zkrátka tlustý, až se zrak zdráhal uvěřit. A napasoval se do sedačky vedle nás. Vůbec se nemusel připásávat, stejně by na něj bezpečnostní pás nestačil. Byl tak pevně zaklíněný v sedačce, že by z ní nemohl vypadnout, ani kdybychom se řítili střemhlav dolů, až na palubě vybuchne nálož. No zdrávas! Při každém nadechnutí šlo o prostý útisk, poněvadž muž přetékal do středu i do uličky velmi výrazně. Ale štěstí nám tentokrát bylo nakloněno. Po ukončení nástupu zůstala dvě sedadla za námi volná, čehož jsme hbitě využili. Ale zas tak úplně jsme neunikli. Ještě během manévrů na letištní ploše vorvaň usnul. Ovšem téměř vzápětí začal chrápat tak, že nebyly slyšet motory letounu. Já mohl jen děkovat za talent usnout kdekoli a kdykoli, ale pokud jsem se probral z mrákotného stavu, viděl jsem na okolních sedadlech hodně naštvané bytosti. Jejich obličeje vypovídaly o tom, že v letadle do Tunisu sedí minimálně několik potencionálních pachatelů závažného trestného činu. Nikdo se ale neodvážil živý reproduktor probudit. Chápu, že za chrápání nikdo nemůže - a upřímně, kdo z nás občas nechrápe? I já občas podle ostatních v domácnosti spím s volume doprava, ale všechno musí mít nějaké hranice. Fyzické i zvukové. Dost na tom, že si ničitel bubínků koupil jednu jízdenku a správně by měl platit za dvě. K tomu ještě tenhle neplánovaný koncert, který by v hlasitosti nepřebila zřejmě ani naše regionální skupina Ereley. A že je její muzika pořádný rachot. Ještě že let do Tunisu trvá okolo 120 minut. Mít takovou kulisku třeba při dvanáctihodinovém letu, nevím, jak bych reagoval.

Jenže trable měly teprve začít. Po příletu to vypadalo slibně. Až do doby, než jsme začali hledat náš autobus. Delegátka, která měla být u východu z letiště, tam samozřejmě nebyla a autobus tedy málem odjel bez nás. Chválabohu jsme se do autobusu dostali, nocovat na letišti bych nechtěl, riziko, že se probudím a nade mnou se bude sklánět džihádista s nožem, bylo poměrně velké. Zato bych nikdy nevěřil, jak se v Tunisu jezdí. Kde jinde také potkáte na silnicích autobus bez kapoty nebo (a to byl tedy vrchol všeho) auto, kterému na řidičově straně chybějí dveře...? Prostředí hlavního města je jeden velký chaos, kde každý jezdí podle intuice, ale největší paradox je, že se jezdí naprosto bez nehod. To by se v Česku nepovedlo. Teda pokud se vůbec jezdí. Nejlepším případem byl náš řidič. Zajel totiž napřed k hotelu, kde vystoupila většina lidí z našeho autokaru. Na tom by nebylo nic divného, pokud by se nevrátil asi až po dvaceti minutách a nebylo by půl jedenácté v noci tuniského času. Přitom ho všichni viděli v hale, jak si vyřizuje nějaký veledůležitý telefonát. Po jeho návratu se autokarem linul ironický potlesk, ale on si z toho zjevně moc nedělal.

Rád bych věděl, jaká jsou v Tunisku měřítka pro udělování hvězd hotelům. Protože po příjedzu k údajnému pětihvězdičkovému hotelu bylo jediné, co svítilo, oněch pět hvězd nahoře na střeše. Až jsme se museli smát. Na pokoj jsme čekali tak hodinu, než se dostavila neuvěřitelně ochotná paní delegátka, se kterou jsme si ještě užili víc než dost. Hned první pohled nás přesvědčil, že na pokoji je něco špatně. Především protékající hajzl a švábi v koupelně. Zkrátka pohádka. Když se k tomu připojí nefungující klimatizace, přičemž na Djerbě je v noci běžně 25 stupňů, máme zaděláno na parádní dovolenou. V hotelovém bazénu je plíseň a z moře by se jeden poblil. Protože všude po pláži jsou do výše pasu suché mořské chaluhy, a personál se vymlouvá, že je to chráněný druh. Na to jim tak skočím... Připočtěme k tomu ochotný personál jídelny, kde se na doplnění jídla čeká minimálně 15 minut, a kdykoliv se uráčí něco donést, fláknou to před hosty s jasným výrazem říkajícím něco ve smyslu, ať už jdeme do pr... Vůbec celý personál je ochotný až běda, toaletní papír za 12 dní doplnili jednou, o vytírání či stlaní ani nemluvě, leda za bakšiš. Odpolední snack bar se skládá ze dvou termosek kávy a zbytků baget od snídaně, dětské brouzdaliště je vypuštěné a zarostlé řasami, slibované stoly na ping pong nikde, stejně jako masáže a minigolf. Okolo hotelu v okruhu pěti set metrů jsou polozbořené rozpadlé baráky, až se člověk leká, zda na něj něco nevyskočí. A korunu všemu pravidelně nasazují animátoři, kteří ve čtyři shánějí lidi na plážový volejbal, večer od osmi pouští pět dětských písniček, a až do půlnoci pouští mix tuniských a českých skladeb, takže atmosféra je srovnatelná s dovolenou na Macháči v roce 88.

Koupání v moři jsme nakonec vyřešili tak půlkilometrovým pochodem na jinou čistou pláž, kde jsem ale nabyl jednu nepříjemnou zkušenost. Je tam totiž místo, kde se pár metrů od vstupu do moře prudce svažuje dno. Já jsem natrefil zrovna na to místo. Pokračoval jsem koridorem mezi skalami a najednou jsem se ze třetího patra propadl někam do suterénu. Kdepak pozvolné klesání dna. Houby s octem! V okamžiku jsem klesl o hezkých pár metrů a vlny rázem začaly přidávat na síle a intenzitě. Rodinu z nostalgie vyrušil místní mladík, který prohodil: "Tam by syn neměl plavat, je to hodně nebezpečné." Škoda, že jsem byl jediný, kdo mluví anglicky a právě jsem se utápět ve vlnách... Vlny se mnou hrály dost nečistou hru. Tři metry dopředu, sedm dozadu. To můžete hrabat rukama a nohama, jak chcete, a stejně couváte. Navíc s vámi hází tak, že je zázrak, že si nerozbijete hlavu o skály. Kulantně řečeno, necítil jsem se tak úplně komfortně. Přeloženo do řeči mých myšlenek by to vypadalo asi takto: "Kurvadrát, co to má bejt, tohleto... Doprdele, z tohohle asi nevyplavu nebo co... Takový vlny, dyk se nemůžu hnout dopředu!! Kurva to je slaný... Tady už měl být ten břeh, sakra, jaký skály zase!?!?!?! " Pocity nic moc, nebudu lhát. Pomalu jsem přemýšlel, kde budou napřesrok hrát můj memoriál. A kde je pan Wassermann z filmu o vodnících, který si bude chtít mou malou českou dušičku uschovat v porcelánovém hrníčku. Už nějaký čas jsem měl pocit, že mě ke dnu tahá minimálně vodník Volšoveček a asi na to není sám. Rád bych v tomhle momentě byl prknem - surfovým. To, že jsem občas dřevo samo o sobě, v jistých chvilkách nestačí. Zkusil jsem ještě párkrát zabrat, ačkoli nohy už měnily skupenství. Fungovalo to, konečně jsem se dostal do míst, kde jsem se mohl postavit, ale vlny mě hned srážely zpátky a postup byl tedy minimální. O tom, že se tonoucí stébla chytá, už nepochybuju, proto jsem byl vděčný, když se u mě zjevil mladý Tunisan s nataženou rukou. Jeho výraz mluvil jasně, nebyl jsem první ani poslední, kdo se nechal nachytat relativně bezpečným vzezřením pláže. Informaci o tom, že je velmi nebezpečné a crazy lézt tady v těch místech dál než pár metrů do vody, jsem po přestálém zápase akceptoval.

Dovolená se nám zkrátka tak znechutila, až jsme počítali dny zbývající do návratu. Poté jsme se rozhodli varovat lidi před touhle hrůzou a trochu jsme si pohledali, s kým jsme to vlastně jeli. Výsledek nás zaskočil. Jeli jsme totiž s cestovkou, která má v názvu stejnou značku, jako slavná holandská cestovka, ale vede ji naturalizovaný Afričan. Co potom taky čekat, že? Podali jsme tedy žádost o vrácení peněz. V návrat investic jsme nedoufali, ale že nám jako náhradu nabídnou tři a půl tisíce, to už bylo silné kafe. Spojili jsme se tedy s dalšími rodinami se stejnou zkušeností a podali hromadné trestní oznámení pro podvod. A o tom, jak jsme my Češi soudržný národ, svědčí nejlépe toto - všechny rodiny až na nás z toho vycouvaly... A asi po měsíci přišla zpráva z policie, že nemají důvod zahajovat trestní stíhání. To byla pro nás definitivní tečka. Napříště s Afrikou končíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 18:58 | Reagovat

:-D  :-D  :-D Tak jako nezávidím, ale podal jsi to skvostně :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama