Jak přijít k úrazu? Sportem!

2. února 2016 v 20:20 | Matty |  Nezařazené
Mnoho lidí vyznává heslo "Sportem ku zdraví". U mě je to spíše tak, že vyznávám krédo, které jsem si vypůjčil do nadpisu tohoto článku, a to i na poli "vrcholového" sportu, jakým je okresní přebor II. kategorie Karlovarského kraje. Školní sportovní aktivity radši ani nebudu zmiňovat. Vím, že v tuhle chvíli vypadám jako idiot, ale ono je to skutečně tak. Mnohdy jsem rád, že se nezabiju. Ať už je to při samotném sportování, nebo při přepravě na tréninky nebo zápasy. Mám teorii, že tyhle naschvály, které se mi stávají dnes a denně, mi způsobuje někdo, komu jsem dal jméno skřítek Sviňáček. Skřítek Sviňáček mi pravidelně umisťuje pod nohy různé ostré nebo kluzké předměty, naviguje ostatní, jak mě co nejbolestivěji zasáhnout a tak dále. Výčet všech mých nehod by vydal na knížku, proto zde uvedu pouze ty nejvýznamější z posledních měsíců.



1. Školní fotbal
A začínáme rovnou tím nějtěžším kalibrem. Kdykoliv někdo vysvětlí slovo fotbal, hrkne ve mně. Je to téměř jistý způsob, jak přijít k úrazu. Už jen proto, že většinou stojím v bráně a jako takový absorbuji nejvíc tvrdých hitů. Podle mě při každé střele úmyslně mí spolužáci míří na místa, kde mě mohou nejvíce zranit. Tedy do hlavy nebo do koulí. Omlouvám se citově mírnějším čtenářům. A když už se nic z toho nepovede, nakopnou mě aspoň do kolene, jako se to stalo asi dva týdny zpátky. Školní fotbal je zaručený způsob, jak si časem říci o vstupenku do klubu invalidů. Nebo do psychiatrické léčebny, až ve vzteku někoho ubodám klíčema.

2. Stolní tenis - Sokolov
Na vysvětlenou - od doby, co trénuji oficiálně dvakrát do týdne ve Varech, beru páteční hodinku v Sokolově pouze jako relax. A proto samozřejmě provozujeme různé srandičky, které dost možná ani nejsou legální. Říkáte si, co se mi tak asi může stát. Třeba to, že se při obíhačce přerazím o hranu stolu, okolo kterého to nevezmu dost velkým obloukem. Nepočítám, kolikrát už se mi to stalo, ale vždy to bolí jako svině. Když vezmu v úvahu úzké prostory mezi stoly a kluzkou podlahu, není na tom zas tak nic moc divného. Po každém návratu domů tedy počítám podlitiny, přeražená žebra a monokly. Nerad bych, aby zde došlo k omylu. Monokly mi nezpůsobí někdo, kdo mi dává na tréninku z plezíru přes držku, ale pingpongový míček. 40 milimetrů v průměru není nějaká závratná velikost, ale když tenhle míček letí tak šedesát kilometrů za hodinu a trefí vás do obličeje, je vám jeho velikost ukradená. V lepším případě máte v místě zásahu červené kolečko. V horším případě dostanete do oka, když zase zapracuje skřítek Sviňáček, a poté nastávají dvě varianty. Podle zákonů schválnosti bych měl mít vyražené oko, ale zatím to vždy skončilo jen monoklem. Zaplaťpámbů.

3. Stolní tenis - Karlovy Vary
Ač úroveň tréninků ve Varech určitě převyšuje Sokolov, na konci tréninku, kdy už jsme unaveni, se ani zde nevyhnou lidem různé legrácky v podobě trojher a podobně. A jeden můj spoluhráč, říkejme mu pro přehlednost Marcel, se těmito legráckami nechává často unést. Jednou to ale přehnal a místo normálního bekhendového topspinu zahrál téměř tenisový úder a míček letěl někam do Prčic. Shodou blbých náhod byl v cestě do Prčic zase můj obličej... Zbytek už si domyslíte.

4. Cyklistika
Další zaručený způsob, jak se zabít nebo zmrzačit. Nebudu opakovat starý zážitek, takže pokud chcete, přečtěte si moji kdysi dávno publikovanou odyseu s ušákem přes cestu (ZDE), anebo si prostě vytáhněte kolo do pořádného deště nebo na led, a uvidíte, že brzy se vám něco stane. I když, on ani nemusí být led. Stačí cesta z kopce po písečné cestě a kolo bez funkčních brzd. V první zatáčce ležíte na zemi. Pochopitelně je to vše fyzikálně prokázané a moje odřené dlaně a fialové koleno, které jsem si na památku zvěčnil, jen dokazují, jak je to jednoduché.

5. Řízení
Auto se sice za sportovní náčiní většinou nepovažuje, aspoň ne to, které běžně vídáte na silnici, ale věřte mi, že při stavu dnešních silnic je cesta z města do jiného města vrcholný sportovní výkon, vyžadující přesné reakce a chladnokrevnost. Neboť za každým řidičem či chodcem můžete vidět maniaka, který nemá na práci nic lepšího, než vás ohrozit na životě. Pokud byste na někoho takového narazili, a že je to pravděpodobné, odpoutejte se a vyskočte. Nebo si prostě do auta namontujte systém, který mají piloti bojových letadel. Ten vás vystřelí z auta i se sedačkou. Nějakému zranění neujdete, ale spoň se nezabijete, pokud nejste pechfógl. Já ten systém nemám, takže je fakt jen otázkou času, než vás budu na blogu zvát na vlastní funus a vy budete vymýšlet, kde se bude hrát můj memoriál. Jdu se nadopovat, aby mě to tolik nebolelo. Zatím se mějte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 2. února 2016 v 21:32 | Reagovat

vidíš, a ono úplně klidně stačí jít v rouše Evině pro kešu oříšky do pokoje a potkat klavír ... :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama