Premiéra pod psa

10. března 2016 v 19:36 | Matty |  Nezařazené
Není to zase tak dávno, co mě skolila chřipka těsně předtím, než jsem měl vyjet na venkovní zápas. No, říkám venkovní zápas, ale pro mě jsou všechny zápasy venkovní, takže je to jedno. Každopádně, začaly prázdniny a já se pomalu smiřoval s tím, že aspoň deset dní zase nebudu stát u stolů. Pak se ale ozval vedoucí našeho družstva, že pojedeme na utkání do Sadova, kde trénuje náš městský rival Slovan Karlovy Vary. Můžete si domyslet, že jsem div nevyletěl z kůže radostí a střihnul jsem si salto rovnou ze židle. Proto mám teď pod okem monokl, protože v mojí cestě tak trochu zůstal roh postele.



Rozhodl jsem se tedy odepsat, že pojedu. Auto už mi ale dlouho stálo ladem, takže jsem vzal klíčky a šel zkontrolovat, zda zase nevyzkratovala zásuvka s kabely. Na vysvětlenou, už se mi to jednou stalo, zrovna když jsem vezl kamarádku, a ke všemu uprostřed města v odpolední špičce. Zkrátka mi najednou začalo auto škubat a než jsem našel místo, kam to můžu hodit tak, abych nepřekážel v silnici, musel jsem třikrát nahazovat motor a jet na nouzovkách. Zjistil jsem totiž, že mi nateklo do zásuvky pod autem, která netěsní. No a zrovna pár dní předtím pršelo. Proto bylo třeba zkontrolovat, jestli nemám zase vodu tam, kde nemá být, abych nezůstal trčet někde na cestě do Varů. Takových pět minut to šlo v pořádku, a pak to začalo zase škubat a chcípat. Kdybych měl napsat, co mi letělo hlavou ve vztahu k té zásuvce, červenal by se papír ještě několik stránek. Takže jsem zase nouzově dojel na parkoviště a vytáhl hever. Ta zásuvka s kabely je totiž přesně uprostřed podvozku a dostat se tam je úkol pro fajnšmekry. Dřív, než jsem vlezl pod auto, jsem sepsal závěť, protože příliš nespoléhám na železnou tyč, která nad mojí hlavou drží tunu a půl železa a oceli. K zásuvce jsem se dostal a odšrouboval ji. Nedošlo mi trochu, že bych pod ní neměl strkat obličej, ale na myšlenky bylo už pozdě, protože v momentě jsem měl obličej od vody a bůhví ještě čeho. Vyčistil jsem kontakty a s nepopsatelným pocitem vylezl zpod auta. Sice mokrý, ale živý, a to bylo hlavní.

Nasedl jsem tedy do auta a připojil k němu notebook. V tom mám totiž program, který zkontroluje celé auto a ukáže vám, když máte někde chybu. Myslel jsem, že už mám vyhráno, ale to jsem narazil. Protože problém nebyl v zásuvce. Tentokrát totiž odešla lambda sonda, která řídí celý motor. Takže auto bylo nepojízdné, já byl mokrý a nebylo to k ničemu. Byl jsem rudý vzteky a praštil jsem pěstí do loga Škody na volantu. Jenže když je auto nastartované, beží i klakson. Zase jsem to nedomyslel. Po celém sídlišti se rozlehl zvuk, který by probudil i mrtvého a přísahal bych, že mě samotnému ruply bubínky a srdce se vydalo kempovat. Když jsem se konečně trochu zklidnil a našel srdce, které už s ranečkem odcházelo do Humpolce, začal jsem přemýšlet, kolik to bude stát opravit. Nová zásuvka stojí 1400 korun, takže to znamenalo, že se pořádně plácnu přes kapsu. K tomu to buď můžu měnit sám, nebo do autoservisu. To jsou další peníze, autoservisy jsou v dnešní době zlodějna. A hlavně jsem uvažoval, jak se dostat do Varů. Kdybych měl jít až ke Kauflandu z vlakového nádraží, tak za prvé nikdy nedojdu včas a za druhé ztratím cestou ještě plíce. Takže mě odveze rodinka, to se nedá nic dělat. Pořád si říkám, že na mě si asi ten zákon schválnosti něco kompenzuje, protože tohle není normální. Asi jsem někde přejel černou kočku a narazil přitom do zrcadla a nevím o tom. Tolik pechu, co mám já, by vydalo na dalších dvacet životů.

Když už jsme se všichni společně konečně dohrabali do Sadova, mohlo se s velkou pompou začít.. Trochu jsem si obhlížel situaci a moji soupeři mě nenechali zrovna klidným. Vesměs to byli obránci, tedy hráči, jejichž styl opravdu nenávidím a neumím na něj hrát. Pak tu byl jeden, který mi dělal starosti po jiné stránce, protože si právě trénoval servisy, a ty vypadaly kurňa nepříjemně. Brzo jsem to taky měl poznat na vlastní kůži.

Jako první jsou na programu čtyřhry. V těch se mi s mojí spoluhráčkou bůhvíjak nedařilo. Výsledkově to bylo jasné, ale nadávat jsme mohli jen sami sobě, protože ani v jednom ze tří setů jsme neudrželi nervy v koncovkách. 0:3 hned v prvním zápase, no, mohl jsem si přát lepší start. Ale co bych chtěl, to už jsem celý já. Doufal jsem, že dvouhry dopadnou o něco líp.

V prvním zápase jsem vyfasoval naštěstí jednoho ze slabších soupeřů, ale i ten mě se svojí obranou dokázal hodně trápit, takže celou halou se co chvíli rozléhalo moje oslavné "Cho!" v případě vítězství ve výměně. "Cho" je zkrácenina jednoho čínského slova, znamená to něco ve smyslu "dobře!". Tím neříkám, že by ze mě byl nějaký jazykový purista, jinak jsem na čínštinu úplně levý. Zápas jsem vydřel v pěti setech a radostně vyhodil raketu do vzduchu. Kdybych ji jen potom taky chytil... To vítězství jsem ale vybojoval doslova s odřenou prdelí (promiňte...), protože v rozhodujícím setu jsem prohrával už 6:9. Však ono mělo být i hůř. Zvlášť proto, že pálka po tom nedobrovolném bezkřídlém letu taky už nevypadala, že má ještě chuť nechat se vyhazovat a že mi to bude podělávat, kde bude moci.

Na druhý zápas jsem byl nabuzený jako feťák, který se po dvou měsících dostal ke kokainu. No a tvrdě jsem dopadl na zem. Dostal jsem totiž soupeře, který mě přejel jako parní válec. Už jen jeho servisy, to byl nevyřešitelný rébus. Normální hráči totiž dávají servisy těsně za síťku a s různými rotacemi. S tím si poradit umím. Ale tenhle hráč byl úplně jiná liga. Servisy měl dlouhé skoro až na zadní hranu stolu, zároveň nízké a rychlé. Už jen tohle je nepříjemné, když to člověk nečeká. A on do toho navíc cpal takové rotace, že jsem nevěděl, co hrát a za celé tři sety jsem nevrátil snad jediný servis. Na krátké servisy s rotací fungujou čopované údery, taková klasická sekera, dlouhé bez rotace stačí normálně překlopit na druhou stranu. Ale na tuhle kombinaci nefungovalo ani jedno, takže jsem byl totálně v loji. Celý zápas byl vlastně takový experiment na příjmu, ale stejně jsem na nic nepřišel. A moje servisy naopak nefungovaly vůbec, ač jsem se při každém podání bál, jestli to vůbec přeleze síťku, protože si nevzpomínám, kdy naposledy jsem podával takhle krátce. Jenže scénář byl vždycky stejný. Než jsem se srovnal po servisu, měl jsem na svojí straně ránu jako z děla. Z forhednu i z bekhendu. Zkoušel jsem různé rotace, přední, zadní, boční falše, rychlé servisy, ale ten hráč se nenechal zaskočit ničím. Vůbec jsem se nedostal do hry. A když už, tak jsem vyhazoval i lehké míčky. Zkrátka jsem se nevzmohl vůbec na nic, jen na bezmocné plácání do stehna. To jsem měl po konci zápasu rudé jako rak, ale nic naplat. Dostal jsem po hubě. Hnusný zápas.

Pevně jsem doufal, že aspoň v posledním zápase si spravím chuť, ale na to už jsem byl moc utahaný a sebevědomí jsem měl někde v kýblu. Zkrátka i v tomhle zápase jsem prohrál 1:3 a byl jsem upřímně rád, že to mám za sebou. Ke všemu jsem taky vyvolal v celé hale pořádnou bouři smíchu. Byl jsem totiž zase zatlačený do obrany, jako po celý zápas, a dostal jsem parádní topspin křížem do rohu stolu. To už jsem se kousl a řekl si, že tohle vrátím za každou cenu. Nasadil jsem tedy pořádný špurt a natáhl se po míčku. Sice jsem jej odpálil, ale v příšerném předklonu, takže jsem už prostě nezabrzdil a řítil se dál jak utržené tréninkové kolo. Takové, které máte připevněné ve zdi a najednou se s vámi utrhne. Kolem každého stolu jsou rozestavěné takové ohrádky zhruba do výše stehen, které ohraničují prostor každého stolu. V té rychlosti jsem přes ně prostě hodil držkopád. Zkrátka jsem je přeletěl a přistál u vedlejšího stolu. Moji reakci si domyslíte. Reakce obecenstva i mého soupeře byla taková, že se prohýbali smíchy. Mě moc do smíchu nebylo. Nejen pro ten pád, ale i kvůli výsledku zápasu. Jednu věc jsem si totiž uvědomil. A to, že jsem lempl a že jsem herně nevyzrálý. Jako třešeň, co se utrhne moc brzo. Asi potřebuju ještě trochu toho sluníčka. Jediné, co na tom večeru bylo pozitivní, je to, že jsem pořád naživu, a že mě spoluhráči nezaškrtili za tu parodii na stolní tenis, co jsem předvedl. Aspoň se můžu uškrtit sám. Nebo trénovat jako magor a příště předvést něco lepšího. A vyvarovat se toho, abych si nějakým stylem zase rozbil hubu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 10. března 2016 v 19:53 | Reagovat

Panečku, trochu moc smůly na jeden den, ne?
Takže příště by to mělo být lepší :-)

2 Jana Jana | E-mail | Web | 19. března 2016 v 15:36 | Reagovat

Hele sportovní záznam dokonalost sama! Bravo! Nejen humor umíš pekelného dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama