Nejlepší cesta k bolesti...

23. srpna 2016 v 16:30 | Matty |  Životní trapasy
je zaručeně brigáda. A to taková brigáda, u které je člověk imrvére v předklonu, svaly vyšponované, oči vykoukané, krky vykroucené a korunku tomu nasadí vstávání v půl páté ráno. Ano, tak přesně to nyní zažívám já. Ptáte se, co jsem to za dementa? Asi takový dement, který si chce vydělávat peníze. No, ale nevím, jestli mi to za ty neutuchající bolesti zad, kvůli nimž si teď musím ledovat záda, vůbec stojí. Takže hezky od začátku.


Celé to začalo školením. No, školením. Pokud je školení zasedání v malinké lesní školce, kde vám lesník vypráví místo školení vtipy, kterým se nikdo nesměje, a v okolí tak pěti kilometrů je přitom jediná stavba polorozpadlý barák plný moderních uprchlíků, no nebojte se tam vůbec jet. A k tomu ještě na kole! No co jsem to za dementa! Jako by nestačilo, že mám po deseti kilometrech do krpálů nohy jako z rosolu, náběh na zápal plic a stejně pořád zívu, já k tomu přijedu ještě s dvacetiminutovým křížkem po funuse, protože s mým orientačním smyslem jsem schopný se ztratit úplně kdekoliv (jako třeba dnes, kdy jsem cestou z Lokte do Sokolova nějak skončil v Loučkách, ale o tom zase jindy).

Dalším problémem, který se vyrojil, je dojíždění. Víte, kde je v okolí Sokolova výsypka Smolnice? No tak právě tam jsem skončil. Ze Sokolova dobrých 15 kilometrů do ještě větších krpálů než nahoru do školky. O tom, že bych se tam táhl na kole, si nechte zdát! Takže vytáhneme auto, které už stojí měsíc nepohnutě, teče do něj, nic na něm nefumguje a přísahal bych, že jsem na zadním sedadle zahlédl dikobraza. Dojezd s takovým křápem do práce v době, kdy se sotva rozednívá, je přinejmenším napínavý. A to ještě nepočítám tu hromadu šílenců, kteří nemají ráno na práci nic jiného, než mě ohrozit na životě. Nemá někdo prášky na uklidnění nebo rovnou číslo do blázince?

Nejhorší, co se vám může stát, že budete ožínat suchou trávu. Nezdá se vám to? Tak vám řeknu, že vysoká suchá tráva srpem opravdu sekat nejde. Na jeden trs trávy je tady třeba tak pět seků, tak kolik jich je třeba na tří set metrové řady? Potom se nemůžu divit, že mě ruka bolí tak, že s ní sotva pohnu. Nejsem sám komu to vadí, takže každou chvíli v okolí slyším hlášky ze slavné svatby Jiřího Káry ("Mrdám to voe", "Mám to v píči voe" atd.). Ještě že nás neslyší předačky! No, sláva, že už tam jdu jenom zítra. Ještě jeden takový týden a nejspíš už by mně z toho jeblo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 24. října 2016 v 22:02 | Reagovat

Jo kámo, penízky se někdy vydělávají i v předklonu. Lituju tě, ale podle textu už jsi dostal zaplacenou neskutečnou dřinu (pro touto prací nepolíbeného) a doléčil jsi si záda. Před takovou dřinou bych do pedálů nešlapal ani náhodou - podle textu už jsi na to taky přišel. Ale zase víš, jak je tvrdá vysoká tráva a srp v neomozolené tlapce ;-)

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 25. října 2016 v 23:01 | Reagovat

Jít na brigádu, na tvrdou práci je docela dobré. Naše kluky jsme na brigádu o prázdninách posílali, aby si dovedli peněz vážit. Te nejmladší šel do Stavebního podniku a hned první den kopal výkop na nějaké vedení. Přišel domů a stoupl si před zrcadlo- vystrčil ruce před sebe, obracel je a říkal: Ručičky moje, vy kopat nebudete to budete raději studovat a obracet listy v knihách. No, vystudoval techniku, ale různé stavební práce si i tak vyzkoušel, že jich umí dost. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama