Tréninkové lapálie aneb Poprvé po zranění

17. listopadu 2016 v 20:04 | Matty |  Nezařazené
Dámy a pánové, milí čtenáři, nejprve bych se rád mluvil za delší absenci, způsobenou jednak mým fušerstvím, jednak psychickými problémy z toho, že jsem se nedostal do finále soutěže Bloger roku, a hlavně proto, že jsem momentálně opět řešil jiné věci, které mají úzkou souvislost s mým vzděláním. No, a nyní se podíváme na můj návrat do tréninku po zranění, o kterém jsem vám už psal. A určitě uvidíte, že ten měsíc bez tréninku na mě byl sakra znát.


Abych začal hezky od začátku. Napřed jsem se do těch Varů musel dostat. A to autem. Menší překážkou v mém plánu ovšem bylo, že auto dlouho stálo. Že to není problém? Jasně, kdyže je venku sucho a třicet stupňů ve stínu, takový problém to nebude. Když je ovšem venku mokro a mínus deset, dostává situace zcela jiný rozměr, a takové maličkosti, jako jsou zamrzlé dveře, které nepochybně rozjasňují den každého řidiče, nejsou ničím výjimečným. Když jsem tedy hystericky tak pětkrát oběhl auto a dveře se stále nehnuly, pochopil jsem, že takhle se to nespraví. Dostal jsem tedy nápad prolézt do aut dveřmi na straně spolujezdce. Trochu jsem s nimi trhnul a byl jsem vevnitř. Pak už jen zbývalo prosoukat se přes řadící páku a neulomit ji přitom, zasunout klíčky do zapalování a pokusit se nastartovat. Když jsem otočil klíčem v zapalování, trnul jsem, aby se rozsvítily kontrolky. A ony se nerozsvítily. Hystericky jsem zařval - a kontrolky blikly a rozsvítily se. A pak že řevem se nic nevyřeší. Byl tu ovšem ještě jeden problém - jestli důkladně vychlazený motor vůbec naskočí. Po asi pěti vteřinách pokašlávání, během kterých jsem vzýval všechny bohy, kteří mi přišli na mysl, opravdu naběhl. Téměř okamžitě se však objevil další problém, zamlžené okno. Protože jsem byl v časovém presu, rozhodl jsem se nečekat. To byla blbost, protože tak pět minut jsem skoro nic neviděl a celou dobu jsem přemýšlel, jestli to mám hodit ke krajnici a zastavit. Rovněž jsem se modlil, abych nedopatřením nesrazil nějakého chodce. To se naštěstí nestalo, a když se okno konečně odmlžilo, mohl jsem v klidu dojet do Varů.

Když jsem se konečně dohrabal na místo tréninku, začal další malér. Nedělal jsem si naděje, že moje hra bude po měsíci pauzy dobrá, ale to, co jsem tam předváděl, to byl skutečně extrém. Při prvním pinkání, forhendech bez rotace, jsem trefil snad pětkrát míček hranou, což se mi jindy nestane za celé dvě tréninkové hodiny. A tospiny, to byla další tragédie, netrefil jsem snad jediný pořádný úder, a ke všemu mi přistávaly na stole od soupeře hnusné míčky od soupeřů. Člověku to na sebedůvěře opravdu nepřidá. Z bekhendu se opakovalo prakticky to stejné. A pak, když jsme tréninkově konečně rozjeli zápasy, vůbec jsem se nepoznával. Když se mi něco podařilo, byla to spíše náhoda. Z bekhendu jsem za 11 setů netrefil snad jediný topspin, pořád mi to padalo do sítě, z forhendu jsem trefoval na stůl sotva polovinu, a to nijak dobře zahraných. Pohybově to rovněž byla pohroma, byl jsem pomalý, nehýbal se po příjmu, a jakmile mě někdo dostal od stolu, byl jsem v háji definitivně. Aby toho nebylo dost, servisy mi nefungovaly vůbec, po každém jsem dostával okamžitě zpátky útočné údery, takže dostat se do nějaké výměny se mi nikdy nedařilo. Zkrátka děs a hrůza. Ještě že se o víkendu nehrál krajský přebor, protože to bych se musel zabít. Takovou parodii na stolní tenis už jsem dlouho neviděl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 17. listopadu 2016 v 20:09 | Reagovat

Hele, ty můj Objeve, až zas vyrazíš se zamlženým okýnkem mezi (ne)šťastné chodce, nezapomeň mě varovat! ;-)

2 Eliss Eliss | Web | 17. listopadu 2016 v 20:16 | Reagovat

To s tím autem byl teda pech. Ještě že vše dopadlo dobře

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama