Šťastné a veselé!

22. prosince 2016 v 15:41 | Matty |  Nezařazené
Dámy a pánové, touto další mírou sarkastického, bránici trhajícího humoru a mých trapných životních příhod bych vám rád popřál veselé Vánoce a vše nejlepší do roku 2017, v němž se doufám znovu zde shledáme tady na mém blogu. A protože už jsem tady opravdu dlouho nic nevyplodil, protože prioritu mají nyní jiné záležitosti a na blog se bohužel nedostanu tak často, jak by se vám i mně líbilo, obšťastním vás nyní opravdu sáhodlouhým vyprávěním, takže kafe a prášky připravit!


Protože nemám momentálně po ruce příběh, který by se vyrovnal obsahem mé dvousetstránkové knížce, která vás už na konci února bude obíhat v elektronické podobě, a já si díky tomu budu mastit kapsy, připravte se spíše na několik příběhů, které se mi staly od doby, co jsem tady publikoval naposledy. A že toho nebylo málo. Takže ještě jednou vám přeji příjemné čtení, a modlím se za vás, abyste to přežili, a nyní už dost keců, plků, blábolů a podobné jazykové havěti a dáme se rovnou do toho!

Jak jsem rupl ve vyhraném zápase:

Příběh číslo 1 bude z mého oblíbeného prostředí, tedy ping-pongu. A je hezky čerstvý, pondělní, takže podrobnosti mám ještě v živé paměti, nehledě na to, že moje drahá spoluhráčka Jana mi to samozřejmě neustále připomíná. Tak tedy, co se vlastně (ne)povedlo. Začalo to všechno hezky trapně. Abyste se vžili do mé situace, náš klub má samozřejmě vlastní dresy, černo-červené s bílým nápisem na zádech. A protože triko po trénincích a zápasech smrdí takovým způsobem, že by to položilo keporkaka nebo malého plejtváka, musí se přepírat. (Možná si říkáte, že to přehrávám, že každý občas smrdí. Jo, každý občas smrdí, když se mu potní žlázy zcvoknou, ale tohle je extrém.) Jenomže právě kvůli tomu nápisu, který je pouze přižehlený, se nesmí přepírat na vysokou teplotu. A v tom je ten háček, udělal jsem tu hloupost, že jsem nastavil pračku omylem na vysokou teplotu (zřejmě 90 stupňů místo čtyřiceti, ten rozdíl není skoro poznat), a ten nápis prostě slezl. Když máte pračku s čínskými nápisy, teplota se nastavuje poněkud těžko, a vše je jen otázkou intuice, a ta tentokrát zklamala. Takže místo černobílého trička mám černošedé. Nevšiml jsem si toho do chvíle, než jsem přišel dolů do tréninkové místnosti, kde si mé nečekané změny imidž samozřejmě hned všimli. Následoval výbuch smíchu, a já, nechápaje, co se děje, stáhl tedy před všemi triko a dal tak na obdiv svoji anorektickou postavu. A tak jsem konečně spatřil tu hrůzu. V jednu chvíli jsem měl chuť to triko vyhodit oknem, ale to bych neměl v čem hrát. Přestal jsem tedy dbát posměšků a připravil se na první utkání. A tady máme průběh, který mi moje drahá kolegyně velmi ráda připomíná:

1. set:
  • 6:2 - vyvíjí se to skvěle, funguje všechno, Jana se vyhazuje, rozbíjí se o můj blok, tohle už se mi dlouho nestalo.
  • 11:5 - no prosím, hladký první set, bomba. Zato Jana se zdá poněkud rozhozená.
2. set:
  • 7:4 - dneska se mi daří, že mě to až děsí. Jindy v tuhle chvíli prohrávám už 0:2 na sety.
  • 11:5 - podobně hladký průběh jako v prvním setu, cítím velkou šanci na výhru, dneska jsem nějak ve formě. Jana je na druhé straně stolu už rudá vzteky.
3. set:
  • 6:1 - už jen pět míčků a smáznu Janu 3:0, to se mi nikdy nepovedlo. Začínám otevřeně slavit, zatímco Jana pochoduje na druhé straně s peticí vyzývající k třetí světové.
  • 6:8 - jó, neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Zas ta moje hlava, sedm bodů v řadě a rázem jsem v horší pozici.
  • 7:11 - Tak tohle byl vskutku trapas.
4. set:
  • 7:7 - začíná se to poněkud vyrovnávat. Jana se zdravě naštvala a začíná jí to padat, já hraju pasivně a nechávám se zatlačit, blok mi často lítá za stůl, útok nefunguje, no co je? Začínám lehce panikařit.
  • 7:9 - Vzteky mrštím pálkou doprostřed stolu, protože kazím podání, a to je za tohoto stavu vskutku začátečnický kiks. Je pravda, že servisy jsou moje slabina, a ve snaze udržet je nízké zkazím klidně tři za set.
  • 7:11 - Janě přeje štěstí a míčkem na hranu stolu srovnává na 2:2. Rudnu v obličeji studem i vzteky.
5. set:
  • 1:5 - Tak to je hóódně blbé, nohy už mi nefungují, ruka je unavená a hlava mi to oslí, už vůbec nehraju, co fungovalo před dvěma sety, a to je voda na její mlýn.
  • 4:11 - velký obrat je dokonán, vztekle padám na stůl a brečím, protože tohle jsem měl vyhrát 3:0. Není každý den posvícení, ale tohle mi z hlavy jen tak nevymizí, zvlášť když škodolibá Jana o tom začne hned mluvit, a já se se svým fušerstvím ještě přiznávám ostatním. O zábavu je postaráno.
Jediné, na co jsem měl po tomhle ještě myšlenky, bylo vypařit se jako příslovečná pára nad hrncem, protože takhle rupnout ve vyhraném zápase, to je ostuda, za kterou bych se z fleku z klubu vyrazil. Po tomhle asi chvíli potrvá, než znovu nabydu svojí ztracenou sebedůvěru, ale hned dnes se pokusím Janě tu hnusnou porážku oplatit, to se vsaďte! A jak to dopadlo, to si přečtete příště.

Malé kotě a starší kočka:
Tak toto právě doma zažíváme. Sestra si totiž jako předvánoční dárek vydupala malé kotě, ale situace je o něco těžší díky tomu, že doma máme už dvouletou kočku, takže co se týče seznamování, byli jsme všichni trochu napjatí, slabě řečeno. Když jsme tedy malého dovezli domů, musely se kočky napřed sblížit, což se neobešlo bez toho, že se naše mírná a mazlivá Sisi změnila v přetlakovaný papiňák, ze kterého sem tam se zasyčením unikala přebytečná pára. Nutno ovšem uznat, že svým výkonem se vyrovnala přetlakovanému potrubí parovodu. Chvílemi jsem byl na štíru, jestli mám doma kočku nebo kobru. Asi po dvaceti minutách malý Jack vyletěl z přepravky se zježenou srstí a namířil si to sprintem do jiné místnosti. K jeho smůle přesně kolem vystresované megery, která si bránila svůj prostor. Mimo to, že se zase změnila v přetlakovaný hrnec, po něm sekla packou, a ticho v bytě tedy proťal zvuk, který by probudil mrtvého. Malý zaletěl za nejbližší skříň a odmítal vylézt, odkud byla stará fúrie poblíž. A tak to šlo asi čtyři dny, pak se kočky začaly sbližovat. Neobešlo se to sice bez občasného upuštění páry z obou stran, ale když se podívám dnes, po dvou týdnech, kdy kočky klidně leží na jedné židli a jí z jedné misky, nemůžu si stěžovat. A protože je Jack děsně hravé kotě, pramení z toho i komické situace, z níž jednu legendární jsem zachytil na video, které se rázem dostalo do zlatého fondu kinematografie naší rodiny. Malý seděl na okraji mé postele, Sisi před ním na zemi, a zírali na sebe. Jack po ní vyjel, aby ji vyprovokoval ke hře, ona se ale bez zájmu obrátila, a začala se věnovat úpravě srsti. Malý se tedy rozeběhl a tygřím skokem jí skočil rovnou na záda. Sisi uskočila bokem, až vrazila do skříně, Jack zajel pod postel a ona za ním. To už jsem ale nenatočil, protože jsem v záchvatu smíchu pustil telefon a žuchl ze židle. Brzy jsem ovšem vyletěl znovu zpátky, protože mi malý přeběhl s vytaženými drápy rovnou po hrudi. Závěr tedy nic moc, nebudu lhát, ale ten moment stál za to!

Prasklý displej u chytrého telefonu:
Věc vskutku nepříjemná, a protože se stala dnes, můžu ji sem rovnou zakomponovat. V naší škole patří k různým mnohaletým tradicím rovněž sportovní turnaje, během nichž není nouze o vyteklé nervy, bolestivá zranění a potupné porážky. A na dnešek připadl turnaj v basketbalu, který se u nás koná pravidelně již od roku 1995. Při něm se reprezentanti každé třídy utkávají vyřazovacím systémem. Turnaj začíná již brzy ráno, a abych se tedy patřičně nažhavil a míče mi padaly do koše a ne na hlavu, dorazil jsem už na půl osmou. Dole v šatnách brouzdá v den turnaje snad celé gymnázium a šatny se nezamykají, protože vypadnuvší hráči se míří každou chvíli sprchovat a převlékat, tudíž není doporučeno nechávat dole cenné věci. Svůj telefon jsem tedy vložil do igelitové tašky a tu položil nahoře k lavičkám. Pak jsem vzal nejbližší míč a zamířil ke koši (ne tomu na odpadky, jasné?), abych ozkoušel, zda se vůbec v zápase trefím. Zhruba po pěti minutách jsem zamířil zpět, abych se podíval, za jak dlouho turnaj začne. Jaký však byl můj šok, když jsem z tašky vytáhl mobil, jehož displej připomínal dílo inspirované futurismem, dadaismem a všemi dalšími -ismy, které existují, ale hlavně už vůbec nebyl tak krásně hladký jako před třemi sty sekundami, kdy jsem ho opustil. Právě teď leží vedle mě na stole, smutně na mě svítí skrz tu svoji popraskanou obrazovku, zatímco já si stále ještě lámu hlavu, jak se tohle mohlo stát. Po dlouhém a pečlivém bádání, při kterém jsem tak dvacetkrát překonal Sherlocka Holmese a Jamese Bonda jsem došel ke dvěma závěrům: buď mi taška z lavičky spadla, v takovém případě si můžu nadávat jenom sám sobě a solit peníze na nový displej, nebo mi na tašku někdo dupl. V takovém případě se vydávám zpět do gymnázia hledat stopy a místo rozbalování vánočních dárků půjdu po pachatelově stopě s lupou u oka a ksichtem pět centimetrů nad zemí. Je tu ještě eventuálně další možnost, sice ta, že se smířím se situací, jaká je, a pokaždé, když si budu chtít zavolat, budu koukat na dílo nějakého toho uměleckého -ismu, ale to se mi opravdu nechce. A dostal jsem další lekci; při turnaji si můžete cenné věci buď nechat ukrást, nebo zničit. Výběr je zcela na vás.

Milí čtenáři, kteří jste si v roce 2016 našli nějakou záhadnou cestu na můj blog, přeji vám všem šťastné a veselé, děkuji vám za vaše reakce na mé články, a pokud se neztratím při hledání pachatele přečinu poškození cizího majetku, uvidíme se v roce 2017, přinejmenším do doby, než vyletím od matury z ČJ, AJ a zeměpisu a naši mě potom uškrtí a někde zakopou, ale do té doby na viděnou!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 22. prosince 2016 v 18:58 | Reagovat

Sport pro mě není, ale micínek a telefon to vynahradili.
Holt chytrý telefon potřebuje i dostatečně chytrého majitele. ;-) :-P

2 Matty Matty | 23. prosince 2016 v 9:58 | Reagovat

[1]:Doufám, že tu narážku nemyslíš upřímně :D  :-P

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 23. prosince 2016 v 17:37 | Reagovat

[2]: Já ti ani nevim... ;-) :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama