Kočičí story

11. února 2017 v 13:47 | Matty |  Zvířecí
Říká se, že člověk nemá doma pořádné mazlíčky, pokud nejsou doma aspoň dva. Nutno uznat, že je to pravda. V mém případě jsou to kočky. S jednou kočkou jsem si svého času užil svoje, některé příhody by zabraly určitě celý další článek, ale teprve s příchodem nového kotěte jsme poznali, co to znamená mít doma něco, co vám sice permanentně ničí nervy a mozkové buňky, ale přesto si to necháváte, a co hůř, máte to rádi. Se dvěma kočkami v bytě 3+1 dostal náš život další rozměr. Ten se projevuje občasnou radostí, kdy má celá rodina díky nim skvělou náladu, ale také permanentním strachem z toho, kdy se nám do stehna zaseknou ostré drápky, nebo kdy si starší kočka zahraje na vlka, když jí malý začne zase zlobit, a s vytaženými drápy se mi následně oba dva proženou po hrudi. Všechno má svůj rub a líc.


Nejspíš bychom si měli představit hlavní protagonisty tohoto příběhu. Prvním je dvouletá typická domácí kočka jménem Sisi. Je to jedna ze sester, které jsme si původně přivezli domů. Druhá nám kdysi dávno zdrhla dveřmi nebo snad balkonem do širého světa divokých koček a kocourů a už jsme o ní v životě neslyšeli. Proběhl jsem sice sedmipatrový panelák odshora dolů, ale pokud zdrhla to ráno dveřmi, musel už ji některý nájemník pustit ven, protože já se vracel až odpoledne. Sestra (moje) to tenkrát obrečela, a ono se není čemu divit. Po odchodu sestry se ze Sisi stala těžká pohodářka, která se přes den buď mazlila, nebo spala, a o hračky skoro ani nezavadila. Zastávám názor, že má někde za stěnou schované drogy a pravidelně si na nich ujíždí. Normální kočka si hraje, kdykoliv má šanci, ale před Sisi jste mohli mávat deseti hračkami najednou, a jediným výsledkem bylo, že prošla kolem vás s ocasem nahoru a zamířila do jiné místnosti.

To vše se ovšem změnilo před Vánoci, kdy do bytu vtrhlo malé chlupaté tornádo, které jsme pojmenovali Jacob. Je to zhruba tři měsíce starý britský kocourek. V ten moment se mělo něco změnit nejen v našem životě, ale i v životě nadrogované vládkyně bytu. Ta se zhruba čtyři dny odmítala s vetřelcem na svém území smířit, takže kdykoliv se v bytě minuli, přinejlepším se změnila v natlakované potrubí a upouštěla páru s takovým výkonem, že by musela přivést do varu vodu v kotli parníku. V tom druhém případě po něm jednoduše sekla packou, a tak se malý s jekotem vřítil do jiné místnosti, srst zježenou, ocas jako záchodovou štětku - celkem ucházející příklad opravdu vyděšené kočky. Jenže když Sisi pochopila, že to myslíme vážně a Jacob tady zůstane, nechala ho na pokoji. Ten, jelikož je neuvěřitelně hravý a skáče málem po všem, co se hýbe, jí začal oplácet stejnou mincí. Zejména ho lákal její zdvižený ocas, po kterém každou chvíli chňapl. Sisi to řeší dvojím způsobem, buď uteče, nebo mu nafackuje. Výsledky jsou však často kontraproduktivní, protože v případě vyklizení pole běží Jacob za ní, a tak obě kočky zhruba pět minut sviští bytem jak vyplašený kanec, zatáčky berou smykem, přes překážky skáčou s vytaženými drápy, takže trhají třeba moje prostěradlo nebo v horším případě kůži, a nezřídka ještě něco shodí. Řešení číslo dvě - že se po něm Sisi ožene - dopadá většinou tak, že to Jacob bere jako výzvu ke rvačce a vrhne se na Sisi znovu. Ta po chvilce zoufalého odolávání a naznačeného kousání znovu praktikuje obranný útěk, a tak se vracíme se zpátky k první možnosti. Výsledky už jsem vypsal o něco výše.

Abych ovšem neházel špínu jenom na našeho zelenáče, je fakt, že jindy se role obrátí, a on musí zdrhat před Sisi. Protože je to ale v porovnání s ní malý chcípáček, snadno ho dožene, převalí na záda a začne "cupovat". Samozřejmě mu neublíží doopravdy, ale z dálky se to jejich fingované kousání a drápání jeví skoro jako pravá rvačka. Když to ještě doprovází různými pazvuky - malý vřeští, Sisi vyje skoro jako vlk a občas zasyčí jako kobra - působí celá ta přenice dost reálně. Po chvilce to jeden nebo druhý vzdá a odběhne do jiné místnosti. Potom si oba dva dají na několik hodin pokoj a začnou nanovo. Většinou se takhle rvou přes den a v noci oba s námi spí, takže je to v pořádku, ale zažili jsme už rvačku ve tři ráno. Respektive jsem jí zažil jenom já, protože mám lehký spánek, ale ostatní spí jak dřeva. Navíc se rvali přímo u mě v pokoji, takže je nešlo přehlížet. Proto jsem vstal a šel je roztrhnout, a výprask, který je za rušení nočního klidu potkal, nebyl fingovaný ani trochu. Ještě další den se mi hlavně malý vyhýbal a až večer se přišel pomazlit, byť se se mnou často mazlí několikrát denně a zrovna teď ho mám zase v klíně. Je ale fajn, že se naučil, kdy se co může. Pokud je hodný, ví, že může skoro cokoliv a vždy ho rádi vidíme. Výchova je v tomhle věku to hlavní.

Když už jsem zmínil tu výchovu, musím dodat, že jsou s naším malým pořád trochu problémy. Hlavně se naučil prosit si o jídlo nebo pamlsek tím, že nám šplhá po stehně. To třeba Sisi nikdy nedělala, ale teď už jsme doma podrápaní skoro všichni, protože se Jack snaží vehementně dostat na kuchyňskou linku, když mu nandaváme do misky. Za to vždy nejen že nedostane nažrat, ale ještě dostane výprask. Snad se časem naučí, že takhle to nefunguje. Sisi má tu fintu, že se natáhne co nejvíc do výšky, opře se o skříňku a mňouká. Doufejme, že to odkouká od ní a přestane nám časem drápat stehna, protože hnutí emo neuznávám. Dalším jeho problémem je, že se naučil vyhrabávat jídlo z misky. U nás doma totiž kombinujeme suché granule a vlhké krmivo v kapsičkách. S těmi problém nejsou, Jacob je normálně sežere, ale v případě granulí je vyhrabe z misky a honí všude po bytě jako hračku. Je fajn, že si chce hrát, ale na to má myšky a peříčka na šňůrce a ne žrádlo. Hloupé je, že sice dostane, ale za pět minut to udělá znovu. Je to takový nekonečný příběh.

Rozdíl mezi našimi kočkami je hlavně v mazlení. Sisi se mazlí ráda, ale pouze na zemi nebo na židli, zvedání do náruče přímo nesnáší, nepřede a chce brzy dolů. Než při mazlení začne příst, docela to trvá, a mazlení ani netrvá dlouho, nejdéle tak pět minut. Oproti ní se z Jacoba stal miláček rodiny, který se mazlí při každé příležitosti a přede už po prvním pohlazení. Navíc se od nás už po týdnu nechal hladit i na bříšku, což u Sisi trvalo mnohem déle. Je zkrátka hodně důvěřivý. Tady u nás taky není nic, co by mu ublížilo, když tedy zrovna nedevastuje kytku v květináči. Zajímavé ale je, že ničí kytky jen v kuchyni na parapetu, moje květiny nechává na pokoji. Hodně brzo se naučil, že popíchat se o dlouhé ostny kaktusů není nic příjemného. Proto už ke mně na parapet nechodí.

Další, co mě na malém udivuje, je jeho neuvěřitelný apetit. Když dostanou obě kočky žrádlo do misek, je schopný zhltnout podobnou porci jako Sisi za necelé dvě minuty, zatímco ona ještě není ani v půlce a vychutnává každé sousto. V prvních dnech se stávalo, že po sežrání svého načumoval ještě do její misky a ta ho musela odehnat dobře mířenou ranou packou, ale to už se naštěstí taky odnaučil. Sisi se naproti tomu naučila bránit si svůj kus žvance.

Abych to nějak shrnul, s příchodem Jacoba do bytu se změnil režim nejen pro nás, protože nyní nemíváme klidný spánek a bojíme se o nohy, kdykoliv někam jdeme, ale také pro Sisi. Ta se naučila si doopravdy hrát. Jedna kočka se začne brzo nudit, to byl další důvod, proč jsme pořídili kotě. A navíc, se dvěma kočkami je to doma veselejší. Trochu těch problémů s tím spjatých všichni přežijeme, a až malého dáme vykastrovat, brzy se zklidní a budeme mít doma zase pohodu. Do té doby kupuju do zásoby náplasti a gázy, nikdy nevím, kdy se to bude hodit. A pro jistotu ještě mám na rychlé volbě veterináře, kdyby to jejich hraní došlo do nebezpečné meze. Zatím se ale nic takového nestalo. Kočky teď obě leží na mé posteli, Sisi upravuje Jacobovu i svojí srst, a protože jsme právě měli k obědu kachnu a oba dostali kousek masa, je teď v bytě klid a všichni odpočíváme. Tak snad to vydrží co nejdéle.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. února 2017 v 14:12 | Reagovat

Na tenhle článek jsem se těšila :-)
A skoro (vážně jen skoro) jsem v pokušení, pořídit dětem koťata.
Ale jak jsi psal na začátku, mazlíčky aspoň dva...
Já mám děti tři a vydají za stádo mazlíčků :-)
Takže pokušení nepodlehnu a holt si budu chodit číst k Tobě a Kočkomilce a k Martince a podobně :-)

2 Eliss Eliss | Web | 11. února 2017 v 14:23 | Reagovat

Také jsem kdysi měla v bytě kočičky, trochu se v tvém vyprávění vidím :-)

3 signoraa signoraa | Web | 11. února 2017 v 14:46 | Reagovat

Při čtení jsem zavzpomínala na kočky, které prošly naším životem. Vždycky jsme mívali jen jeden kočičí exemplář, protože partu doplňoval pes, křečci či potkan. Když moje děti přitáhly domů první kotě, prožila jsem bezesnou noc. Měli jsme v té době jezevčíka a křečka. Dětem jsem vyčinila a upozornila je, že kočkou propojily řetězec pes - kočka - myš. V bezesné noci jsem viděla kočku pojídající křečka a pak psa, který si to s kočkou vyřídil. Dopadlo to jinak. Kocour Tom, ze kterého vyrostl fešák, lezl do akvárka za křečkem Jerrym. Ten mu putoval po hlavě, po zádech, někdy vylezl až ven. Jakmile se objevil jezevec Filda, křeček si lehl, zavřel oči, natáhl nožičky a předstíral mrtvého. Pes Filda a kocour Tom byli nerozlučná dvojka, žrali společně z jedné misky, spali spolu v pelechu. Když Tom zahynul pod koly auta, Filda dlouho smutnil. Další kočky už jen respektoval a tu poslední bytostně nenáviděl. :-D

4 Matty Matty | 11. února 2017 v 15:13 | Reagovat

[1]: Někdy nevím, jestli jsou horší děti než mazlíčci, ale asi to jednou taky poznám :D Děti a ještě kočky by asi byly už moc, ale já jako kočkomil asi neodolám a v bytě budu mít zase aspoň dvě :D

[2]: Jaká plemena to byla? Některá se mi třeba vůbec nelíbí :D

[3]: Tak toho trojúhelníku bych se bál taky, ale kde lidi přišli na ten nesmysl, že se kočky a psy nenávidí, to nevím :D Takhle do extrému to dojde málokdy, a když už se nekamarádí, tak se respektují :D Ale to s tím křečkem mě pobavilo. Kdybych já napočítal, co prošlo naší domácností - ještě jako mimino jsem zažil psa, pak jsem si já vydupal pískomily, králíka, který v noci kousal klec a nedalo se spát, pak kocoura, který byl venkovní a v týdnu lítal na zahradě a mamce v práci a jednou utekl, no a teď máme tyhle dva :D Jsme taková zvířecí rodinka

5 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 11. února 2017 v 15:52 | Reagovat

[3]: Teda to jsem ještě neslyšela! Taková trojka, Signoro?! :-) A je zvláštní, že Filda už se s žádnou další chlupaticí nekamarádil... Zajímavý příběh. :-)

6 signoraa signoraa | Web | 11. února 2017 v 17:02 | Reagovat

[5]: Filda těžce nesl ztrátu Toma. I když ho nahradilo nové kotě, už to nebylo ono. Naopak se choval záludně a začal konat potřebu u misek. Podezření samozřejmě padlo na kocourka. Tak jsem párkrát kočičáka v tom vyráchala, aby se odnaučil čůrat tam, kde nesmí. Když jsem pak zjistila, že to dělá pes, kocourkovi jsem se omlouvala. Vyrostl a Filda si na něj přestal troufat. Každý pak měl své teritorium. :-D

7 Meduňka Meduňka | Web | 11. února 2017 v 18:22 | Reagovat

Paráda, kočkomil se nezapře :-D
Ani jsem nečekala, že se na mnou navržené téma rozepíšeš tak brzy.
To bylo určitě i zásluhou Doktorky Dorky, která to podpořila, žejo ;-)
Vtipné a příjemné čtení to bylo.

8 Matty Matty | 11. února 2017 v 18:30 | Reagovat

[7]: Nezapře, to máš pravdu :-D A na tohle téma se mi píše i dobře, a dokud mám čas, chci něco napsat, protože pak na nějakou dobu asi zase vypadnu a moc toho vycházet nebude. Děkuji za pozitivní reakci :-)

9 Kája Kája | E-mail | Web | 12. února 2017 v 12:09 | Reagovat

Podle internetu to vypadá, že je kočkomilů snad více než pejskařů. :-O :D

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. února 2017 v 19:57 | Reagovat

Mám ráda zvířata a když byli doma kluci, povolili jsme jim dvakrát  jen morče. O to se starali nejen oni, ale i my. Po odchodu nejmladšího syna, který si pořídil kocoura a kočku s přítelkyní-pozdější manželkou a odešli všichni čtyři z bytu, nám asi za dva měsíce donesla nastávající snacha "dcerku" jejího mazlíčka Mudly- černé chlupaté kočky  a  černobílého kocoura  a samozřejmě jsme ji pojmenovali po mamince. O rok později k ní přibyla dvě koťata- turecké Van- nalezená na silnici, bílý s rezavými skvrnami Mufík a  tříbarevná Žofinka. U té za pár měsíců propukla nevyléčitelná choroba FIP a k velkému zármutku nás všech, hlavně však Mufíka, který ji neustále hledal pod vanou, kam zalézala obvykle,"odešla". Tak tady v 2pokojovém bytě žijeme s těmi dvěma už téměř 9 let. Musím říci, že kromě zvýšeného hlasu a náznaku plácnutí jsem k jejich "výchově" neužili nikdy výprasku. Jsou umazlení, stále občas hraví, honí se také a pozorovat je je prostě zážitek.

11 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. února 2017 v 20:01 | Reagovat

[8]:V průběhu blogování jsem už o našich kočkách psala také. Dost se toho srovnalo,změnilo v jejich chování. Mám to v rubrice o zvířatech, takže se zatím věnuji jiným tématům, ač mne to láká také popsat jejich chování nynější. Ona má přes 4 kila, kocour skoro 8, takže je hezké je vidět spolu válčit- jsou na sebe žárliví s ohledem k mazlení s námi. :-D  :-D

12 Ježurka Ježurka | Web | 13. února 2017 v 16:26 | Reagovat

Paráda, kočičky miluje i naše vnučka, jak jsem o tom taky psala. Taky vidím, že "kočkomilů" je čím dál víc.

13 K. K. | Web | 13. února 2017 v 19:49 | Reagovat

Zvířata zbožňuju a ač alergik, ráda bych si v budoucnosti něco chlupatého pořídila a přemýšlela jsem i o kočce, i když když během čtení článku jsem si to možná trochu rozmyslela. :D To naše želva je oproti tomu zlatá. Už jen proto, že půl roku spí. :D

14 Jana Jana | E-mail | Web | 22. února 2017 v 11:55 | Reagovat

[9]: Je to sporné :D :D

15 Liliana Liliana | Web | 22. února 2017 v 15:06 | Reagovat

O kočkách by se toho dalo napsat hodně... sama to dobře vím, protože teď mám doma pět koček. No, ani jednu z nich jsem neplánovala, ale nějak se to tak semlelo :-D

16 inspiracenauteku inspiracenauteku | Web | 22. února 2017 v 15:11 | Reagovat

chacha:D Tak ty granule by mě zabily.
Přeju hodně štěstí!:D

17 Avilan Avilan | Web | 22. února 2017 v 15:17 | Reagovat

Já jsem byla zvyklá mít taky vždycky dvě kočky. Bohužel vždycky jednu kočku buď přejelo auto nebo roztrhal pes, poslední kocour se ztratil beze stopy. Tak teď mám "jenom" jednu kočku.
To šplhání po stehně moc dobře znám. Naštěstí to kočky vždycky za chvíli přešlo, jak byly starší.

18 Necroparanoia Necroparanoia | E-mail | Web | 22. února 2017 v 18:42 | Reagovat

K dětem prostě patří zvířata. Já jsem si na kočky tak zvykla od mala, že bez nich to prostě nejde, takže skončím jako šílená kočičí dáma :D

19 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. února 2017 v 21:35 | Reagovat

Ještě bych chtěla dodat: Jestli si myslíte, že se zklidní vykastrováním kocourek- houby. Honí se stejně a to je proti vašim kočkám stařík  skoro 8letý a Mudla 9tiletáoba v dubnu) Navíc to nejdříve vypadalo, že ho Mudla opanovává, ale v posledním roce už má viditelnou nadvládu Muf, ale Mudla je fiškus- ona ho třeba sekne a uteče s kvílením, jako by jí on ubliožoval. Jindy se otřepal, ale teď už za ní letí a chlupy lítají. S tím mazlením je to u nás naopak- Muf vleže, v sedě rád se mazlí, na klín nechodí, ale Mudla mi vleze až na krk. Hned jak si lehnu nebo i sednu, mám ji na klíně. Jinak jsou ale fajn a chyběli by nám oběma. :-)  :-)  :-)

20 Aa'esha Aa'esha | Web | 22. února 2017 v 22:08 | Reagovat

Náš kocour taky drápal do stehen a neodnaučil se to ani kastraci. A také šplhal po záclonách a kromě povalování kytek miloval odpadkové koše, s odpadky si pak hrál a roztahal je po celém bytě. Nejenže převracel misku s granulemi, i voda končila na zemi, ale pak to z té země nechtěl pít a mňoukal, abychom mu nalili čistou vodu, kterou pak znova vylil. Také nás naučil pečivo uklízet a nenechávat na lince a vůbec všechno jídlo se muselo sklidit, kromě ovoce. Z balkonu padal neustále, naštěstí jen ze druhého patra, a vždycky jsme ho pak našli, nejdéle byl venku týden. Hrát si uměl krásně, především miloval skočit mi na záda a kousnout do krku a pak utéct a honit se se mnou. Takovej malej ďáblík. A stejně mi hrozně chybí :-(

21 Alfirin Alfirin | E-mail | Web | 23. února 2017 v 16:43 | Reagovat

Inu, kolik koček máš, tolikrát jsi neurotikem. :-D Jsou to strašný příšery a nejhorší na nich je, že ať dělají jakoukoliv neplechu, tak je člověk prostě musí mít rád... i kdyby nechtěl :-D

22 Fakynn Fakynn | E-mail | Web | 23. února 2017 v 18:16 | Reagovat

Jako bys popsal to, co mám dennodenně doma já. :D Jediný rozdíl je v tom, že obě jsou kočičky a jedna je už stará dám a druhá malý tele, každopádně ve rvačkách převažuje stařešina. A nejraději se perou v noci, vo tom žádná, v noci je to lepší, protože my ráno vstáváme, oni ne, takže běžný rvačky od půlnoci do 5 ráno. :D

23 Meduňka Meduňka | Web | 23. února 2017 v 20:41 | Reagovat

[18]: :D Skončíš jako já.

24 kocour Číča kocour Číča | E-mail | Web | 24. února 2017 v 9:58 | Reagovat

Taky bych chtěl kamoše, ale vona mi ho nepořídí... je to potvora...mňauk :-D  :-D

25 Jana Jana | E-mail | Web | 18. června 2017 v 17:44 | Reagovat

Proc jste si vlastně pořídili druhou kočku,když ta první byla v pohodě i sama?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama