Stehů není nikdy dost

25. února 2017 v 9:23 | Matty
K životu každého člověka nepochybně patří nějaká zranění, a se mnou to platí tuplovaně. S mýma šmajdavýma nohama jsem v dětství (a vlastně i dnes) každou chvíli padal. Výčet mých modřin a odřenin je obdivuhodný. A trochu paradox je, že mám něco odřeného každou chvíli i v tomhle věku. Třeba včera jsem se málem přizabil na školních schodech. Šel jsem takhle dolů z patra, došlápl jsem na druhý schod jen půlkou nohy, a moc nechybělo, abych zbývajících deset schodů dolů na mezipatro proletěl hlavou napřed. Takhle to dopadlo tak, že jsem dolů jenom seběhl a bral přitom schody po třech a rovnováhu jsem dole nabýval tak dlouho, že jsem málem vrazil do zdi. V kotníku mi přitom sice ošklivě ruplo, ale doufám, že to bude v pořádku. Co ovšem v pořádku rozhodně není, to jsou moje záda. Momentálně mi tam trůní jeden nebo dva stehy, to nepoznám, protože si tam nevidím.


Celá tahle estráda začala vlastně drobným zvětšením jednoho mateřského znaménka. Kdybych to věděl, mazal bych na chirurgii hned, ale znova opakuju, na zádech oči nemám, takže mi na to přišla až rodina a následně kožařka. To už bylo to znaménko černé a velké skoro jako koruna. Takže hurá, budeme řezat. Když mi to kožařka oznámila, v první chvíli jsem pořádně zbledl, protože jsem si vůbec neuměl představit, co a jak, v životě mi znamínko neřezali. Když se na to podívám teď, choval jsem se jako idiot, ale to dělám u většiny nepříjemných věcí, které zkouším poprvé.

Ve čtvrtek jsme se po dvou týdnech konečně dostali na chirurgii. Nebudu lhát, je to klasická chirurgie jako všude, čili nával jako kráva, takže ráno jsme tam s mamkou, které se týkalo to samé, proseděli slabou hodinku, a to jsme mohli ještě mluvit o štěstí. Když jsem se dostal dovnitř, natáhl jsem se prostě na lehátko, dostal do zad jednu injekci, a pak už jsem jenom cítil občasné zatahání, jak se doktor snažil ze mě tu hrůzu dostat, občas píchnutí, když se dostal do míst, kde už byla lokální narkóza slabší, ale jinak absolutně nic. Taky jsem nic neviděl, protože jediné, na co jsem se díval, byla nádoba s nápisem OSTRÉ A VYŘAZENÉ PŘEDMĚTY. Abych se rozptýlil, představoval jsem si, co tam asi je, a ono to pomohlo.

Včera jsem se na chirurgii octl znovu, a to na kontrole a převazech. Tentokrát jsem místo hodiny čekal skoro dvě, protože urgentní případ jsem fakt nebyl. Asi tak pět metrů ode mě seděl vězeň z Rychnova s policejní eskortou, takže úplně klidno u srdce mi nebylo ani dnes. Také jsem si bezděky vzpomněl, když jsem v říjnu byl na jiné chirurgii kvůli slepému střevu a přivezli tam jiného vězně s vyhozeným kolenem. Po chvíli se zevnitř ozvaly nepublikovatelné výrazy a mezi nimi pořádný nářek. Normálního člověka bych politoval, ale bůhví, co ten chlap provedl. Každopádně vím, že vyhozené koleno není nic příjemného, málem se mi to jednou povedlo, a můj táta si kdysi na vojně koleno vyhodil taky. Není fakt o co stát, to navracení je bolest jako kráva.

V pátek se na chíru musím vrátit potřetí, a to na vyndání stehů, což je zase formalita a zase si tam počkám. Chápu, že pořadí určuje doktor, ale když před vás pustí lidi, kteří chodí po vás a přitom jsou navenek úplně v pořádku, proletí vám hlavou něco jako pocit protekce. Když ovšem dovezou paní s rozseknutou hlavou, nenamítne asi nikdo nic. Kdysi s nadvakrát zlomenou rukou nebo rozseknutým nosem jsem šel taky přednostně.

Když už jsem tady ta zranění zmínil, stálo by možná zato vylíčit vám moje vážnější zranění. Poprvé jsem něco hnusného zažil v sedmi letech, a co čert nechtěl, zrovna na moje narozky. Protože jsem byl ještě dítě a o něco moje starší sestřenka taky, běhali jsme bytem a ona mi přirazila před nosem dveře. V té době jsem měl výšku přesně na to, abych naběhl nosem na kliku a rozsekl si ho zevnitř. Takže místo dárků mi na chirurgii šili nos a zbytek oslavy jsem strávil s nějakými samo-odpadajícími stehy v nose. Na fotkách je to dodnes dobře vidět.

Pak jsem si dal chvíli pokoj, dokud mi nebylo třináct. V ten den, pátek večer, jsem mířil pěšky na trénink a míjel jsem mladý pár se psem. Tomu jezevčíku nebo co to bylo, jsem se nějak nelíbil, takže se na mě rozštěkal, ale protože jsem šel dál a on, nevím proč, nebyl na vodítku, rozběhl se ke mně a zahryzl se mi do lýtka. Ironií je, že chlap si na psa prostě zavolal a odcházeli pryč. Kdybych se na ně pamatoval, bylo by to na podání trestního oznámení. Pes se naštěstí nezakousl hluboko a vzteklinu taky neměl, takže jsem pár dní chodil s obvazem na lýtku a zhruba rok jsem se vyhýbal na ulici nezajištěným psům. Nebyl to hezký zážitek.

Pak přišlo moje dosud nejtěžší zranění, jako naschvál v tom zase hrál roli pes a zase to bylo na oslavě. Tentokrát na oslavě mojí sestry, která se konala u nás na zahradě. Starší sestřenice, dnes je jí už přes třicet, dotáhla svého psa, chrta. Taky pitomý nápad. A protože sestra si pozvala kamarádky, které se honily po zahradě, běhal pes za nimi. Já se prostě ocitl ve špatnou chvíli mezi nimi, pes mi podrazil nohy a já přes něj hodil salto. To by nebylo tak zlé, kdybych nedopadl celou vahou na předloktí. To jsem hned věděl, že je zle, protože jsem nemohl pohnout rukou. Jak bych taky mohl, když jsem si zlomil obě kosti v předloktí a ty se navíc ještě zkřížily. Vyklubala se z toho přednostní operace, hodina a čtvrt na sále, a pět měsíců jsem nosil v ruce dva železné dráty od lokte po zápěstí. Dodnes mám na zápěstí dvě malé jizvy, naštěstí mi nemuseli rozřezávat předloktí. Vyndání drátů se potom změnilo v další hnusný zážitek, protože měli přede mnou těžký případ, operace se mi zpozdila o pět hodin, takže rovnou na pokoji mi napichovali infuzi, a ke všemu dráty v ruce zarostly, čili místo deseti minut jsem byl na sále čtyřicet, připichovali mi narkózu, a noc poté jsem problil. To bylo poprvé a naposledy, co jsem měl problémy po narkóze.

Chvíli jsem si dal zase pokoj, pak přišlo v říjnu slepé střevo, o kterém víte, a dalších pět stehů. No, a teď mám v zádech další dva. Takže vidíte, že za devatenáct let jsem toho stihl dost. A to jsem měl někdy dost namále, třeba ping pong mi přinesl málem natržený sval ve stehně, podle lékaře tomu chybělo tak pět centimetrů, jindy jsem měl málem nezaviněnou bouračku při řízení, někde na blogu byste našli článek, jak jsem sletěl z kola do příkopu s kopřivami, no, bylo toho dost. Tak mi držte palce, ať se mi nějaké stehy zase hodně dlouho vyhnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 25. února 2017 v 15:37 | Reagovat

To ti vůbec nezávidím! Já se volně běhajících psů bojím pořád, i když mi nikdy nic neudělali! Hlavně na sebe buď opatrný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama