Blízko smrti. Zase.

20. března 2017 v 18:14 | Matty |  Životní trapasy
Poznámka k nadpisu: Nadsázka, jasné?

Kurňa a už zase jsem se na měsíc zasekl. No to je mi podobné. Naslibuju tady hory doly (doslovně cituji "osm článků měsíčně") a pak skutek utek. Když už se totiž dostanu k tomu, abych probudil svého ironického ducha Gabriela (dal jsem mu tohle jméno, s Karlem by to nešlo, Karel je blbej) a ten mi poradil, co mám napsat, vandruje zrovna Gabriel někde na Bora Bora a okukuje místní dívky. Když už je Gabriel konečně doma, mám já pro změnu hlavu jak horkovzdušný balón, protože šrotit se na maturitu, to vydá. Před měsícem byla na dohled, teď už za rohem a očekávám, že v nejbližší době dojde až ke mně a rozpřáhne se kosou. Maturita a Smrtka jsou si totiž v lečcems dost podobné. Rozdíl je leda v tom, že o maturitě víte přesně, kdy přijde. Naplánovat si vlastní funus můžete jen v případě, že si objednáte po telefonu nájemného vraha a jako metodu zvolíte brutální umlácení. (Jo, to jsem obšlehl z reklamy na Prima Cool). V mém případě by na to stačilo takové to lékařské kladívko, co vás jím doktor klepe do kostí. Víc nic. Ale i v jiných případech mím k tomu funusu dost blízko, stačí mi i škola.


Ukázkový případ se odehrál zrovna dnes. Stačí jedno slovo. Tělocvik. Nebo přesněji řečeno fotbal. Kdykoliv se ve škole řekne fotbal, čili na devíti z deseti tělocviků, tahám z tašky notářsky ověřenou závěť. Nikdy nevím, kdy se mi bude hodit. Protože vážím zhruba jako komár-anorektik, stačí do mně jenom šťouchnout a už mám modřinu, a tak podobně (kdo chce, vymyslete si ještě nějaké podobné ptákoviny), je to pro mě dost nebezpečné. A když navíc hraji proti spolužákovi fotbalistovi, který má kotníky jako já stehna, je to na pováženou. Proto se mu snažím vyhýbat, lépe řečeno ho nestrážit, jenže dnes se mi to vymklo. Dostal jsem na nohu míč (mimochodem příšerně podfouklý), a protože nejsem fotbalista, zpracoval jsem ho se skloněnou hlavou. Základní chyba. V tu chvíli se spolužák-fotbalista přihnal jako rozzuřený pitbulteriér se vzteklinou a zmutovanou ebolou dohromady s úmyslem mě o něj připravit. Měl jsem akorát tak čas na to natočit se k němu čelem a už jsem dostal ránu do hrudi. Šel do mě sice tělem, jenže je tak o hlavu vyšší než já, takže přesněji řečeno jsem dostal loktem někam do oblasti krku. Následky na sebe nedaly čekat, odletěl jsem tak tři metry do dáli a na těch debilních palubkách si přitom osmažil kůži na loktech pěkně do křupava. Žádný šéfkuchař by se za mě nemusel stydět.

Moji silnou stránkou je argumentace, a na tu jsem se teď spoléhal. Tudíž jsem se zvedl, zamířil zpátky pro míč, abych rozehrál volný kop po odpískaném faulu, a když jsem se míjel se spolužákem, prohodil jsem k němu něco ve smyslu, že jednou někoho zabije. Přidal jsem k tomu ještě nějaké lichotivé slovo, ale na to si teď nevzpomenu. Skoro vzápětí jsem zaslechl svist rozráženého vzduchu, instinktivně se sklonil, a míč letící rychlostí tryskového letadla mi prosvištěl nad hlavou. Kdo ho nakopl, asi nemusím říkat.

Následovala konverzace rovnající se svojí úrovní debatě studovaného ekonoma s jaderným fyzikem. Mám rád konverzace, kde se neprůstřelná argumentace střetává s chladnou logikou, a toto přesně ten případ nebyl.

Já: "Tobě už fakt asi hráblo, (domestikovaný samče tura domácího)!"
Spolužák: "Tak co meleš, že někoho zabiju, (nelichotivá nadávka)?!"
Já: "A co mám jako říct, když se přiženeš jak buldozer? A když ti to řeknu, ještě mi málem urazíš palici míčem. Už mi dochází, proč tě vyrazili z týmu."
Spolužák: "Drž hubu, nikoho nezajímáš."
Já: "Nic lepšího tě nenapadlo? Tleskám, nandal jsi mi to."

Naší sofisitkované debatě učinil přítrž profesor a také rozumnější spolužáci, protože už se schylovalo ke klání boxera těžké váhy a stolního tenisty muší váhy. Dost možná bych z ní vyšel zle pochroumán. Příběh o Davidu a Goliáši znám, ale tady měl David dost bledé vyhlídky. Tím to ale skončit nemělo. Nadarmo se neříká, že na podělanýho i hajzl spadne, a se spolužákem jsem se tak potkal před školní budovou. V tu chvíli mi nepřišlo na mysl nic jiného, než taktický ústup. Podotýkám, nikoliv úprk! To je pod mojí důstojnost. No dobře, tak možná trochu ústup to byl. Fajn, když jinak nedáte, vzal jsem prostě nohy na ramena. Díky své lehčí postavě a tréninku na kole i vlastních nohou jsem i s batohem na zádech unikl. Možná proto, že mě ani nehonil. Ustoupit bývá někdy to nejlepší.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 20. března 2017 v 18:40 | Reagovat

Někteří lidi jsou prostě pitomci :-(

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 20. března 2017 v 18:47 | Reagovat

Tedy doufám, že zas hodně přeháníš - a před spolužáky utíkat nemusíš, protože jinak by to tedy bylo na pováženou...

Tak bylo to lichotivé nebo nelichotivé slovo? ;-)

3 Ortie Ortie | E-mail | Web | 20. března 2017 v 19:44 | Reagovat

Chápu děs z maturity, já ho zažívám taky (i když tedy jen zprostředkovaný, ale to mi taky stačí. Zatím! Nechci vidět, jak na tom budu za tři roky...) :D
A jinak mě tvůj článek velice pobavil... :D

4 Lukas Lukas | Web | 25. března 2017 v 12:08 | Reagovat

[1]: ano, takových je celá řada - ale moudrý si vždy nějak poradí :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama