Proč se o víkendu tahám po všech čertech

20. dubna 2017 v 18:57 | Matty |  Životní trapasy
V životě každého člověka přicházejí chvíle, kdy se potřebuje odreagovat a vypnout. Každý má pro to svůj způsob. Někdo se jde ožrat do hospody, někdo se pohádá s manželem, někdo si zahraje Modrou velrybu (pardon, to byl nejapný vtip…) a já si zahraju stolní tenis. A protože v tomhle nejsem sám, trochu jsem zapracoval a sehnal další tři lidi. A tak jsme v sobotu v silné sestavě vyrazili do Aše. Nebojte, nebudu psát o mých výsledcích, to, že jsem fušer, dávno víte, ale spíše o tom, jak se nám povedlo a nepovedlo to okolo.



Protože ostatní jsou z Varů, byli jsme domluveni, že ráno vyrazí beze mě a u Sokolova jenom sjedou z dálnice, naberou mě a jede se dál. Tak jsme to dělali už předtím a nebylo na tom co řešit. Mým úkolem bylo dostat se autem na místo srazu a počkat na ně. Přesně v 7.45 ráno jsem měl být na místě, a vstal tedy v 7.00, abych měl dost času připravit se. Když jsem se v 7.35 chystal vyrazit, došlo mi, že nemám peněženku. Možná si právě říkáte, že ten kousek takhle ráno jsem mohl jet načerno. Zvažoval jsem to, opravdu. Slabší na tom bylo, že v peněžence byly i peníze na startovné, bez kterých bych v Aši mohl dělat jenom pikolíka. Otvíral bych dveře, nosil jídlo, ale jinak by bylo každému šumák, že tam jsem. Tohle jsem vyhodnotil jako nežádoucí a zpřevracel tedy odshora dolů celý byt. Přesně v 7.41 mi došlo, že peněženku mám pořád ještě v saku, v němž jsem šel v úterý k maturitní zkoušce, popadl sako a pro sichr i kravatu, hodil to do kufru a naskočil do auta. Protože ráno bylo ještě relativně zima, chvíli trvalo, než motor naskočil. Během té doby jsem stihl ohryzat volant a málem zlomit klíček v zapalování, ale na místě jsem byl nakonec na minutu přesně. Ještě štěstí, že jsem nikoho nesrazil.

Do Aše je to ze Sokolova 50 kilometrů, takže byl čas, aby přišly na přetřes některé záležitosti. Kdo čeká, že jsme řešili, koho dostaneme do základních skupin, je mimo. Řešili jsme všechno možné, jen ne stolní tenis. Například můj dobrý přítel, říkejme mu pro přehlednost Ondra, vyprávěl, jak byli s kamarádem minulý týden ve Varech na nějakém mejdanu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby mu nebylo 41 a nebyl stále single. Koukal mimochodem už i po mojí matce (promiň, Ondro, já vím, že tohle mělo být soukromé. Ale jako tátu bych tě i bral, kdyby nebylo zbytí). Na každý pád tam byli suverénně nejstarší a možná trochu i pro smích. A aby toho nebylo málo, potkali tam naší společnou známou, také hráčku, takže je dost možné, že tahle záležitost se v kruhu sportovců brzo roztroubí. V tom případě aby se Ondra odstěhoval, ještě z něj bude latentní pedofil.

Do Aše jsme si pochopitelně jeli pro nějaké výsledky, jenže v řeči přísloví jsme splakali nad výdělkem a nejlepší z nás vypadl v osmifinále (nebo snad dokonce ještě o kolo dřív?). Já měl hotovo už po základní skupině, zase, protože los ke mně nebyl ani trochu vstřícný a jednou se mi povedl potupný kanárek, čili 0:11 v setu. Tak jsem si říkal, že si to aspoň trochu vylepším a dám si guláš. Co čert nechtěl, sotva jsem si sedl, volali mě jako rozhodčího k zápasu, a zrovna zápasu mých kamarádů proti mladým holkám. Tak jim před zápasem říkám něco ve smyslu "udělejte to rychle, než mi to vystydne". Když pak našinci na chvíli povolili a prohráli třetí set, neodpustil jsem si poznámku, že mi budou platit teplou porci, samozřejmě z legrace. Nutno ale uznat, že ty holky na svůj věk (deset, jedenáct let?) hrály skvěle, a po zápase jsem otevřeně řekl, že být o pár let starší, vytřou s našimi kluky podlahu. Pak už jsem pospíchal ke guláši, který už se v misce málem srážel. Byl už hodně vlažný, ale sníst se to ještě dalo, tak aspoň něco. Za padesát korun ale žádná sláva.

Cestou zpátky dostal Ondra bombový nápad, že se zastavíme v cukrárně "za lidové ceny". S tím nepřeháněl, kde jinde dostanete větrník jako kolo od vozu za 19 korun? Menší potíž byla najít místo na zaparkování, ale na radu Ondry to šofér neřešil a zaparkoval přímo na placeném parkovišti. Pochopitelně bez lístku. Naštěstí byla přibližně doba, kdy se ve městech mění hlídky, tak jsme to ustáli bez pokuty. Aspoň něco ten den přinesl. Ve zkratce jsem tedy vstával jako ranní ptáče, ujel sto kilometrů a vyplázl přesně dvě stovky, a to vše za dvanáct setů za stolem, vystydlý guláš k obědu a větrník v cukrárně. Za neplacené služby můžu ale počítat skvělou zábavu s našinci, a už jen proto stojí za to na ty turnaje jezdit, protože suchařina typu Poslanecká sněmovna to rozhodně není, vážení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helmii helmii | Web | 20. dubna 2017 v 20:04 | Reagovat

Tak aspoň jste si užili srandy kopec a nějaký adrenalin k tomu. Nebo jsem jediná, pro koho je hrozný vzrůšo parkovat na placeným parkovišti bz lístku?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama