Když to zkrátka někdo přežene

7. května 2017 v 10:07 | Matty |  Životní trapasy
Sportovní zápasy mají v sobě cosi víc. Je to obvykle skvělý zážitek a je takřka samozřejmé, že se hraje fair-play a soupeři se projevuje úcta. Jenže ne vždy to tak platí, jak mi dokázal jeden náctiletý hoch z nejmenovaného klubu. Jeho příklad krásně ukazuje, nakolik může touha po výhře zatemnit mozek.


Mělo to být klasické utkání krajského přeboru, kde jsme nastupovali jako hosté. Hráli jsme ve složení: já, Jana, Pavel a Vráťa, klasická sezonní sestava. Proti nám stálo družstvo mladých a pohyblivých hráčů a mezi nimi čtrnáctiletý kluk. To slibovalo zajímavý zápas. Úvodní čtyřhru jsme s Janou vyhráli 3:1 na sety, byli jsme sehranější a stálo při nás i štěstí. Už během té jsem si všiml, že se mladý nechová zrovna sportovně. Po třetím setu, který jsme vyhráli 11:9 po jeho chybě, mrštil pálkou vztekle na stůl a po zápase hodně váhal, než mi podal ruku. Zdálo se, že porážky nebere zrovna sportovně.

Za stavu 4:3 pro domácí jsme se potkali ve dvouhře, on coby trojka, já coby čtyřka. Hrál dobře, to musím uznat, ale ztrácel nervy. To se mi stává běžně, znám ten pocit. Dnes mi ale překvapivě padalo vše a měl jsem i velké štěstí. První set jsem vyhrál 11:7 a v druhém vedl 4:2, když začaly problémy. Kluk pokazil balonek, který jsem mu zezadu namotal čopem a zařval na mě na celý sál: "To se ti to kurva hraje, když dáváš tyhle posraný čopy!" Zareagoval jsem klidně: "Když neumíš přetáhnout čop z útočnýho potahu, tvoje chyba, já tě šetřit nebudu." "Si kurva myslíš, co nejsi!" V tu chvíli už jsem nepovažoval za nutné mu vůbec odpovídat. Navíc zasáhli naši hráči a taky domácí kapitán, takže se uklidnil. Ale když prohrál druhý set, začal mi nadávat nanovo. To už jsem začal směrem k domácí lavičce vysílat jasné signály, ať si toho fracka srovnají, nebo se mu něco stane. Nehodlal jsem si nechat nadávat. Naše lavička mě prosila, ať se nedám strhnout. Měl jsem sice nervy na pochodu, ale udržel jsem se a vyhrál třetí set jasně 11:4, celkově 3:0. To už na druhé straně nadával po každém prohraném míčku na celý stolní tenis a mě nevyjímaje. Když jsme skončili, neměl jsem nejmenší chuť mu podávat ruku, ale etiketa to vyžadovala. Zamířil jsem tedy k němu, což on vyhodnotil jako další šanci otevřít si pusu, a začal: "Hraješ jak haluzák, nezasloužíš si to. Ty tvoje podělaný prasata ti to vyhrály, haluzáku!" Teď už pohár opravdu přetekl. Moje odpověď zněla asi takhle. "Jestli si myslíš, že si na mě ve čtrnácti budeš otvírat hubu, jsi na omylu, mladej. Mám sto chutí tady s tebou vytřít podlahu, ale nebudu si kvůli tobě dělat problémy. Lidi jako tebe by vůbec neměli pouštět za stůl." Pak jsem se obrátil a houkl směrem k domácímu kapitánovi. "Udělejte si s tím něco, nebo za sebe neručím, kapitáne, nenechám si tady od tohohle spratka nadávat!"

Na střídačce jsem pak viděl, jak kapitán klukovi něco důrazně naznačuje, ale nic jsem neslyšel. Naši mě chválili, jak jsem to zvládl, ale velké finále mělo ještě přijít. Celý zápas jsme vyhráli 10:8, když Pavel vyhrál v posledním zápase 3:1. Mlaďoch prohrál všechny zápasy a nadával nám všem. V šatně jsme se o tom bavili a došli k názoru, že to nebudeme řešit. Když jsme ale sešli dolů rozloučit se s domácími, kluk vypálil něco v tomto smyslu: "Jste tým debilů, spolíháte na prasata a neumíte to ani hrát! Táhněte do prdele i s tím vaším týmem!" Teď už jsem se rozhodl vzít to do svých rukou. Sundal jsem z ramene ruksak, ve kterém nosím věci, takže je dost těžký, rozmáchl se s ním a vrazil drzounovi jednu dobře mířenou do žaludku. Na zlomek vteřiny mě napadlo, že ho přetáhnu po hlavě, ale nechtěl jsem ho zranit. I tak to stačilo, protože šel hned k zemi. "Poslouchejte dobře, pánové," obrátil jsem se ke zbývajícím třem. "Můžete si na mě stěžovat, je mi jedno, jaký flastr za tohle dostanu, ale tenhle spratek si nezasloužil nic jinýho. Máme soupeře v úctě, ale tohle není soupeř, ale idiot. Řešte si to jak chcete." Obrátil jsem se na patě a odešel, teprve po půlminutě se ke mně připojili ostatní. "Tos neměl dělat, bude malér," řekla mi Jana. "Je mi jedno, co bude, musel dostat lekci." "A když dostaneš pokutu a zákaz hraní?" "Tak ať, to je jedno."

Za pár dní vskutku přišla zpráva, že domácí podali stížnost ke krajskému svazu. V té chvíli se naplno ukázala Pavlova genialita a také soudržnost našeho týmu. Když jsem vysvětlil situaci, ostatní potvrdili, že to tak vskutku bylo, a Pavel se dokonce vytasil s videem, kde měl zaznamenané všechny urážky toho kluka, postavil se za mě předseda klubu a postupně všichni naši hráči. Tady se krásně ukázalo, jakou tvoříme partu. Díky všem těmhle okolnostem jsem nakonec nedostal žádný trest, a po pár dnech mi dokonce přišel od předsedy domácích omluvný email, ze kterého jsem se dozvěděl, že to nebyl první takový incident, takže toho frajírka z klubu vyloučili. Takže přece jen na světě pořád existuje spravedlnost. Někdy to člověk zkrátka musí vyřešit rázně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 7. května 2017 v 11:39 | Reagovat

Soudržnost... V dnešním světě, kdy si každý hraje na svém písečku, něco vzácného a nevídaného. A dobro zas jednou zvítězilo nad zlem... :-)

2 veronika-ve veronika-ve | Web | 7. května 2017 v 12:09 | Reagovat

Sice nejsem pro řešení problémů takovým způsobem, ale ten hoch si to zasloužil, alespoň podle toho, co píšeš. Pokud nedostane lekci, nikdy si neuvědomí, že to přepískl...snad si to po té ráně on uvědomil. A pokud ne, idiotem prostě zůstane.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama