Tak vás opět po delší době zdravím! Dnes se podíváme společně na přírodní koupaliště Michal u Sokolova, které bylo do roku 2004 povrchovým lomem. Dnes byste kolem našli krásný zelený porost, spousty vybavení, písčitou pláž, která tomuto místu vynesla přezdívku "Sokolovské moře", a dvě venkovní skluzavky, které jsou mimochodem nejdelší v celé České republice. No, a na tomto místě já nyní pracuji. Zachraňování životů není mým úkolem, na to nemám výcvik, ale milerád vám prodám lístek nebo zapůjčím sportovní vybavení. Takže všichni povinně sem!
Pracuji na tom místě od neděle, čili dnes to bylo potřetí, ale i přes to už mám zážitků, že v září o tom budu moci napsat nový bestseller. Jak bych to nazval. Co třeba "Tři měsíce v modrém"? To zní dobře, nemyslíte? Pod tím modrým si můžete představit jezerní hladinu, nebo taky moje modré triko, ve kterém podle smlouvy musím trávit celou směnu. A protože koupaliště se v hlavní sezoně otevírá v devět hodin a zavírá v půl osmé, máme to krásných jedenáct hodin na sluníčku. Někomu by to mohlo vlézt na mozek. Proto taky pokladníci zůstávají zalezlí jak krysy v norách, a většinou ještě za zavřenými dveřmi. Mohlo by je napadnout udělat si malý výlet s penězi, a to není zrovna žádoucí.
V neděli a včera jsem dostal práci sporťáka. To znamená, že půjčuji lidem vybavení, starám se o zálohy, kontroluji lehátka, odemykám a zamykám šlapací loďky, které si přicházejí půjčovat, a tak nějak celkově se u toho dost naběhám. V pondělí to mohlo být tak pět kilometrů, když to sečtu, od pokladen je ke šlapadlům dost daleko. No, ale v pondělí se událo toto: slezla se nám tam skupina asi čtyřiceti hnědých spoluobčanů. Namačkali se tam pod jeden obří slunečník, tančili, hráli na kytary a přísahal bych, že na pláži otevřeli i dočasný nevěstinec. Pak jako jeden muž (nebo žena) přeplavali na plovoucí atrakci ve vodě, kterou kalupem opustili zbývající návštěvníci. Kdo by taky chtěl být v téhle vybrané společnosti. Když jsem zhruba za deset minut šel zamknout další šlapadlo, aby jej neodnesl vítr nebo ta skupina Brazilců (nebo odkud ta jejich rasa vlastně pochází), hulákali na mě takovým způsobem, že to muselo být slyšet až na parkovišti. Z jejich posunků a řeči jsem vyrozuměl, že jeden postarší kamarád (mohlo mu být tak padesát) se sice dostal na atrakci, ale tak se u toho vyčerpal, že nedokáže přeplavat zpátky, a že mám sehnat plavčíky. Protočil jsem bezmocně oči v sloup a šel shánět chlapce, ať toho idiota nějak dostanou na břeh. Bylo mi řečeno doslovně toto: "My si tu loďku kvůli nim připravili už předem, vždyť půlka cikánů ani neumí plavat." V tu chvíli jsem se jim tam málem zlomil smíchy. Jak to s naším sociálně závislým kolegou dopadlo, to už nevím, ale doufám, že napodruhé už tam nepoleze.
Dnes jsem se přesunul na parkoviště, vybírat dvacet korun za celodenní parkování. Tam sedím sám, je tam klimatizace, můžu v klidu psát, občas vydám lístek a vrátím peníze a to je vše. Tak jsem si to aspoň představoval. Realita byla úplně jiná, polovinu času jsem zaplácával létavý hmyz od much až po hovada, který mi v budce asi cvičil bojové formace. Pak se mi začaly u závor tvořit kolony, a k tomu všemu jsem ještě musel volat na dispečink, aby mi tam někoho poslali, nejlépe někoho manuálně zručného. V budce je totiž klasické kancelářské křeslo, které je trochu křivé, takže člověk musí sedět na straně, aby se nepřevážil, ale to nevadilo. Jenže křesílko už má asi nejlepší léta za sebou. Když jsem se chtěl pohodlně opřít do opěradla, ozvalo se křupnutí a celá židle se sesunula směrem dolů a dozadu, takže já v mžiku letěl po zádech na podlahu a s nohama ve vzduchu ani trochu nechápal, co se stalo. Aby byl můj zmar kompletní, zrovna v tu chvíli jsem lovil peníze, abych mohl vrátit jedné dámě, která si u mě kupovala parkovací lístek, takže z venku jsem zaslechl jenom výbuch smíchu a pak starostlivé "Jste v pořádku?" Přikývl jsem, vrátil paní peníze nazpět, otevřel závoru, nechal ji projet, zavřel okno a začal nadávat. Kdybych měl napsat, co jsem měl v tu chvíli na jazyku, červenal by se papír ještě několik stránek. Pak jsem zavolal šéfové, jestli sem může někoho poslat, že se pode mnou zlomila židle, přičemž vážím 55 kilogramů. Po dalším výbuchu smíchu si přišli vyzvednout rozbitou a zohýbanou židli, kterou mi vrátili zhruba po dvou hodinách, ale ze strachu už jsem jí svoje pozadí nesvěřil, abych znovu nevymetal podlahu.
Zkrátka, i když se jedná o sezonní brigádu, při které se člověk nesedře, o zábavu není nouze. A protože jsem fušer, těch příhod bude určitě ještě požehnaně. Čekám jen, kdy spadnu z mola při odemykání šlapadel, zakopnu o jediný obrubník v celém areálu, dostanu úpal, nebo mi nevyjdou finance na konci dne a budu doplácet ze svého. A až se to stane, určitě vám dám vědět, a do té doby ahoj!
Zajímalo by mě proč Romové chodí do vody, když neumí plavat... Užiješ si tam opravdu spoustu zábavy, nejvíce mě ale dostalo to s tou židlí 
Srdcová Dáma | 
Dena Destra | 
Jé, Michala znám, několikrát jsem tam byla! :) Moc se mi tam líbilo..
Moc jsi mě pobavil! 
Na brigádách, zvlášť při jednání s lidmije příhod vždycky požehnaně!
Hodně zdaru a chuti do práce!