Moravský víkend vol. 2

12. června 2017 v 17:13 | Matty |  Nezařazené
Na začátek vás musím upozornit na jednu věc. Pokud nemáte rádi střelený humor, nebo jste si neoblíbili osobu jménem Káťa, která se na blogu od května objevuje s neuvěřitelnou kadencí, tenhle článek nebude pro vás. Pokud se vás netýká ani jedno, jste vítání. Název dnes leccos naznačuje, i když posledně jsem to napsal jinak. Udělal jsem si zkrátka další výlet na Moravu. Tentokrát jsem tam strávil celý víkend a dopadlo to dosti zajímavě, jak se později dočtete. Předem upozorňuji, bude to dlouhé, takže si uvařte kafe, připravte si prášky na bolest hlavy a utrhněte si jednu rostlinku v obýváku. (Pokud nemáte v obýváku pěstírnu konopí, najděte si na internetu kontakty na drogové dealery nebo nejbližší drogerii. Balzám po holení s marjánkou taky bude stačit, i když vám po jeho požití pravděpodobně slezou nehty).


Na svém blogu vyznávám pouze chronologický postup, takže začneme hezky od začátku. Protože jsem tentokrát nemohl spoléhat, že mě někdo zaveze až na Moravu (přijímací zkoušky už mám všechny hotové), musel jsem si sehnat lístky. Po zkušenostech s vlakovou dopravou jsem zvolil autobusy společnosti RegioJet. Linky jedou však pouze po částech mé trasy, takže jsem musel jet natřikrát po trase Sokolov - Praha, Praha - Brno, Brno - Kroměříž. Vzhledem k tomu, že už jsem na slavné D1 zažil posledně pěkné zpoždění, nechal jsem si na oba dny rezervu na tento úsek trasy. Měl jsem odjíždět v pátek a pro lístky šel v pondělí. Paní za přepážkou (podle vzhledu nejspíš teta Metuzaléma, na niž smrt úplně zapomněla) mě ale nemile překvapila, když mi oznámila, že lístky do Prahy na 7.25 už nejsou a budu muset jet v 5.55. Pro příště budu chodit s týdenním předstihem, protože to ranní vstávání mě div neporazilo. K tomu se mi cestou na nádraží děsně mlžilo přední okno u auta, takže byla poměrně velká šance, že pokud skončím na Moravě, bude to v luxusním pokoji se systémem proti krádeži. Devítihodinové martýrium v autobusech neodlehčil ani nadstandartní servis společnosti RegioJet. Je sice hezké, že vám podávají zdarma teplé nápoje, ale po osmi hodinách ve stejné pozici na sedadle nebo na lavičce jsem byl úplně odrovnaný. Tekuté kafe už mi nepomáhalo vůbec, ale když jsem přežvýkal pár hrstí mleté kávy, byl jsem schopen aspoň vnímat barvy. Náladu mi vylepšila slečna Sára, která na trase do Brna asi po dvaceti minutách jízdy oznámila, že nefunguje kávovar a nebudou podávány teplé nápoje. Za deset minut se ozvala z interkomu znovu, a když si do něj odkašlala a všem nám protrhla ušní bubínky, oznámila znovu, že kávovar se porouchal. Ještě k tomu během nástupu cestujících v Jihlavě procházela autobusem a u každé řady vyzývala k připoutání, takže přibližně pět řad přede mnou a za mnou jsem v pravidelných intervalech slyšel její vyloženě otrávené (a otravné) mumlání. Podle tónu hlasu bych sázel, že se buď před jízdou nadrogovala, nebo měla zkrátka od přírody o kolečko míň.

Pátek se nesl ve znamení odpočinku. Kdo by se mi taky divil, když se otevřely dveře autobusu na zastávce v Kroměříži, čekal jsem, že nevystoupím, ale vyteču, nebo vyjdu postupně po orgánech. Nezabránilo mi to ovšem poznat se s celou Kátinou rodinou, protože maminka posledně doma nebyla. Tady nutno poznamenat, že jsem si s ní hned sedl a vytvořili jsme velmi úderný tandem, jehož specialitou bylo provokování mé drahé polovičky. Ta mi to ovšem oplácela stejným. Původní víkendový plán na sobotu byl tento: ráno se pojede sbírat jahody a večer na diskotéku do nedalekého města. Když jsme ovšem v půl osmé ráno oba vstali, za oknem lilo, jako kdyby někdo tam nahoře otevřel stavidla. Sbírat v tomhle jahody, doneseme na sobě víc hlíny a vody než těch jahod. Takže plán padl a zůstali jsme zalezlí. (Mimochodem, volal jsem domů a zjistil, že v Sokolově nespadla ani kapka.) Naštěstí Káťa vyhrabala odkudsi z mrazáku dvě krabičky jahod, a oběd byl tedy zachráněn. Protože Káťa vaří a peče všechno možné, což máme dost podobné, pustili jsme se do vaření jahodových knedlíků my. Tady opět musím zaťukat - doma s tvarohovým těstem moc nepracuji. I přesto ale vím, že se lepí. Ovšem jak se lepilo tohle, to byl extrém, uvažoval jsem, jestli je to stále těsto, nebo lepidlo. Výsledkem bylo, že jsme s Káťou vypotřebovali div ne kilo hladké mouky, aby těsto skončilo na jahodách a ne na nás nebo na válu. Na konci jsme vypadali opravdu jako dva mouční červi, ale žádný knedlík se neroztrhl, i když u některých jsem se bál. A protože hned vedle mě se vařil tak litr vody, jakmile jsem měl hotovo, odcouval jsem do bezpečné vzdálenosti, aby náhodou Káťa nehodila uvařené knedlíky mně na hlavu místo na talíř. Provokací z mé strany bylo totiž dost a dost.

V sobotu večer jsme se sešli na akci DiskoV Hulín. O této akci už jsem psal, ale protože jedné dívce vadilo, že jsem uváděl jména, nemůžu si tentokrát dovolit podrobný popis, jinak by asi při mé příští návštěvě zvonil u dveří někdo s hodně dlouhým nožem. Stačí tedy říci, že se nás u stolu sešlo osm, z toho pět dam. Jedna z nich dorazila už v lehce podnapitém stavu, a protože o alkohol nebyla na takovém místě nouze, jak noc postupovala, stále víc se uvolňovala. No, o tom potom. Ještě bych měl podotknout, že na tu akci se nesmí nosit vlastní alkohol. Přesto se bývalému příteli mé drahé polovičky nějak podařilo dovnitř pronést půllitr rumu a placatku se slivovicí. Divil jsem se, jak to dokázal, protože mě u vstupu šacovali víc než důkladně. Slivovici jsem z donucení taky ochutnal a v první chvíli jsem málem chrlil plameny. Nejsem na to navyklý, a tohle je na mě prostě silné. A ostatní mi nedali pokoj, dokud jsem s nimi neochutnal téměř vše na baru. První problém. Hlavní kámen úrazu byl ovšem ten, že se to celé odehrávalo venku a hlavně u rybníka. Dokud se úplně nesetmělo, bylo to snesitelné. Jakmile ale padla noc, tedy přibližně od půlnoci, třásli jsme se s Káťou na lavičce. Zimou, nikoliv vzrušením. Teplota spadla na nějakých jedenáct stupňů, a ani jeden z nás nebyl moc oblečený. Pokusil jsem se sice na Káťu dostat ještě moji bundu, ale už po chvíli jsem vedle předváděl pokročilé stádium Parkinsona, takže tohle neklaplo. Korunu tomu všemu nasazoval DJ, který se přibližně o jedné hodině vystřídal se svým kolegou a do každé písničky hulákal jako hajný v pohádce Ať žijí duchové!. Nyní mohu konečně zmínit, jak to dopadlo s naší podnapilou kamarádkou. Když jsme na chvíli opustili lavičky, zasedla nám se svým přítelem místo a začali se spolu líbat. Nemám nic proti projevům citů, zvlášť když hraje roli alkohol, ale toto…?

Když jsme oba pomocí třesavky shodili tak kilo a půl, nastal čas se vrátit. DJ oznámil, že svoz do Kroměříže jede za 15 minut. Háček byl ovšem v tom, že Káťa hlídala kabelku jedné své kamarádce, a ta byla kdesi na parketu. Vyrazil jsem ji tedy najít, ale abych našel v téměř úplné tmě, kdy si nevidím na vlastní nos, mezi čtyřmi sty mladými lidmi tu jednu konkrétní dívku, to bylo nemožné. Aby byl můj zmar kompletní, pan Uřvaný DJ pustil během mého hledání na plac nějakou pěnu z trysek u pódia, takže jsem ze sebe ještě pět minut poté vytřásal mýdlové bubliny. Nebo že by to byla hasicí pěna? Když jsem se vrátil k naší lavičce, abych Kátě oznámil, že jsem je nenašel, narazil jsem na jednoho kluka. Znova podotýkám, do obličejů už dávno nebylo vidět, takže jsem ho měl za jednoho z naší party, ale jak se záhy ukázalo, byl úplně cizí a právě se Káťu pokoušel sbalit milostnými slůvky typu "pojď si zatrsat". Když jsem se objevil a dal si dvě a dvě dohromady, neznámý Don Juan pochopil, že tady nepochodí. Nemusel být Einstein, aby mu došlo, že utahaný, promrzlý, s pěnou na hlavě a skoro slepý nejsem zrovna v náladě, takže urychleně vyklidil pole. Vyrazili jsme ven, přesněji řečeno jsem Káťu donutil odejít, a uviděli jsme na silnici stát autobus. Káťa žila v domnění, že je to bus do Přerova, který jel před námi, ale jen do chvíle, než vylezl ven další mladík s poslední výzvou pro cestující do Kroměříže. Hlavou mi projelo cosi jako "já jsem ti to říkal…" O minutu později a šli bychom těch osm kilometrů po svých. Domů jsme dorazili ve tři a odpadli do postele. Tady se sluší podotknout další zábavnou příhodu. Normálně mi trvá, než usnu. A normálně také spím ve vedlejším pokoji. Ani jedno se dnes nesplnilo, protože dvě kamarádky potřebovaly u Káti přespat, neměly odvoz. Takže jsme museli spát v jednom pokoji (dokonce v jedné posteli, ale pššš…). Protože ale holky šly domů po svých, Káťa jim ještě šla dolů otevřít a nechala mě pět minut o samotě. Během té chvíle jsem dokonale vytuhnul, což se mi ještě nikdy nestalo. Navíc děvčata se ráno vzbudila dřív než my dva, a podle jejích slov na nás byl v jedné posteli moc hezký pohled. Takhle trapně už jsem si dlouho nepřipadal.

V neděli dopoledne se nám nikam nechtělo, tak jsme si to vyřešili po svém. Protože ze mě během pátku i soboty padal jeden vtip za druhým a Káťa se často prohýbala smíchy, pustili jsme si pohádku, kde je to hláška na hlášce, Ať žijí duchové! Může se to zdát divné, ale já ji už dlouho neviděl a potřebovali jsme trochu vypnout. Nasmáli jsme se u toho tak, že mě až bolelo břicho. ("Fujtabl vespolek.") Odpoledne jsme si zašli ještě do jedné zahradní restaurace na Kofolu a do obrovského parku, který by se snad do Sokolova ani nevešel, a pak už byl čas pomalu balit a jít nabrat síly na vstávání v půl šesté. Zhruba před hodinou jsem se vrátil po další devítihodinové cestě. Z toho jsem dvě hodiny strávil v Praze čekáním na další autobus. První, co jsem udělal doma, byla pořádná sprcha, pak jsem popadl vteřinové lepidlo a začal přilepovat to, co ze mě cestou upadlo, a nebylo toho málo. No, a pak jsem sedl k notebooku a hezky zčerstva vám o tom napsal, než toho půlku zapomenu. Tak snad se vám to líbilo. A na závěr mi dovolte jednu malou radu. Kupte si svoje vlastní letadlo a na takové vzdálenosti létejte. Nejezděte autobusy, je to o život.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 12. června 2017 v 17:42 | Reagovat

Teta Metuzaléma?:D :-D :-D To by mohlo vejít do dějin! :-D

2 Eliss Eliss | Web | 12. června 2017 v 18:37 | Reagovat

Co všechno se může udát za jediný šílený den :-D Takhle jsem se dlouho nenasmála, dostala mě ta Parkinsonova třesavka :-D  :-D

3 Ortie Ortie | Web | 12. června 2017 v 18:39 | Reagovat

Tento článek mě velice pobavil :D
A taky jsem poděkovala nějaké vyšší síle, že je ke mně tak milosrdná a dopřála mi to, že to mám k mému drahému jen něco okolo 4,5 hodin :D

4 Nany Nany | 12. června 2017 v 18:53 | Reagovat

Vážně se nějaký kluk cítí trapně, když spí v jedné posteli s holkou? To nechápu. :-D

5 Jana Jana | E-mail | Web | 15. června 2017 v 8:06 | Reagovat

Ještěže mám auto :D Evidentně budeš veselá kopa jako můj muž, který má občas namále s těmi vtípky ;) Ale i tak jsem si ho vzala, takže se mírni jen občas :D

6 Lukas Lukas | Web | 17. června 2017 v 13:11 | Reagovat

zdravím...

[1]: že ? Rovněž mne to hodně pobavilo. :)

7 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 17. června 2017 v 13:19 | Reagovat

[6]: Dobrý den Lukáši,
on má Matty občas dobrý postřehy. :-)

8 Ta, jejíž jméno se nevyslovuje Ta, jejíž jméno se nevyslovuje | 17. června 2017 v 17:47 | Reagovat

[4]: on se necítil trapně proto, že by tam se mnou ležel (teda doufám), ale proto, že nás viděly moje kamarádky :)

9 B. B. | 23. června 2017 v 13:57 | Reagovat

Pěkný článek. Jen pořád nevím, zda je Káťa pořád tedy jen kamarádka nebo přítelkyně. To "drahá polovička" a zároveň obvyklé spaní v oddělených pokojích mě trochu mate.

10 Nany Nany | 23. června 2017 v 17:28 | Reagovat

[8]: Já vím, jde mi jen o to, že leckterý kluk v jeho věku by se tím spíš pochlubil (to teda spíš takoví ti frajírci), nebo to nechal být a cítil se zkrátka dobře, že leží v posteli s holkou, se kterou je mu fajn ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama