Humorné příhody se spoluhráči

5. července 2017 v 17:35 | Matty |  Životní trapasy
Zdravím vás, vážení čtenáři! Pinčesová sezona už je sice za námi a nezačne dříve než v září, ale dá mi to aspoň čas podělit se s vámi o některé historky, které jsem zažil během těch dvou let. Tentokrát to nebudou historky ryze sportovní, ale takový mix historek z naší branže a ze života, ve kterých však hráli roli mí spoluhráči. Přeji příjemné čtení a pokud možno se u toho neksichtěte.


Začneme hezky mnou. Letošní zima byla u nás dosti krutá, napadalo hodně sněhu a dalo se chodit jen pomalu a opatrně, protože přes den trochu tálo, jakmile ale zapadlo slunce, roztátý sníh opět přimrzl a děsně to klouzalo. Přijel jsem tedy na parkoviště, zastavil, zhasl auto, vzal z vedlejšího sedadla svoji tašku s věcmi a otevřel dveře. Sotva jsem vystoupil, už jsem ležel. U auta bylo sucho, ale hned vedle byla ledová plocha a tu jsem neviděl. Na vysvětlenou, tréninky se konaly ve večerních hodinách a tehdy byl začátek ledna, čili v sedm už byla dávno tma. Nic se mi nestalo, jen taška letěla na jednu stranu a klíče od auta na druhou. Abych je našel, musel najet jiný spoluhráč s autem a posvítit mi. Tady musím zaťukat - ta zima byla tehdy hodně nebezpečná, doneslo se nám, že jiný spoluhráč ji odnesl zlomeným zápěstím.

Jednomu z hráčů, který se stal postupně mým dobrým přítelem, ačkoliv bych mohl být z fleku jeho syn, bylo už skoro šedesát, ale přesto byl stále dobře vypadající, v kondici, a netrápily ho ani šediny. No a stalo se toto. Čirá náhoda mě s ním svedla dohromady v závodní jídelně v Sokolově. Co tam dělal, nevím. Stál jsem těsně za ním, on o mně nevěděl, já o něm ano. Tehdy měli zrovna řízek, a jedno z děvčat vydávající jídla se ho ptalo, jestli chce kaši nebo brambory. On si poručil kaši. "A vy?" obrátila se dívka na mě. "Já si dám brambory, já mám ještě všechny zuby, takže kousat mohu." Spoluhráč se otočil tak prudce, že div neupustil tác i s jídlem, spatřil mě, jak se stěží držím, abych nevybuchl smíchy, a dal se do smíchu taky. Nakonec se s námi řehtala celá jídelna, protože moji poznámku samozřejmě slyšeli všichni kolem.

Kdysi jsem měl takový zvyk hrát v dlouhých nohavicích. To bylo ještě v době, než jsem nastoupil do klubu. Několik lidí mi říkalo, že je to pro ně nepohodlné, ale zapomněli se zmínit, že je to i nebezpečné. Jednoho dne jsem se natahoval během hry po jednom úderu, a jak jsem se chtěl pohnout, přišlápl jsem si nohavici a letěl po hubě na podlahu. Sál burácel smíchy, kdežto já jsem nebyl úplně v náladě, protože jsem si málem vyrazil všechny zuby. Od té doby hraju v kraťasech.

Jeden z mladších hráčů, věkem ještě mladší než já, měl tendenci bavit se se mnou o svých výsledcích během tréninkových zápasů. No a občas je trochu překrucoval. Prohrál třeba 1:3 a zahlásil 3:1. Já samozřejmě věděl, že to není pravda, ale nechal jsem ho při tom. Jenže jednou to prasklo přede všemi. A tak se podívám na ostatní a říkám: "Lidi, neblbněte, tohle se může hodit během mistráků. Když nebude takhle otáčet výsledky moc často, nikdo na to nepřijde a konečně budeme vyhrávat, když to normální cestou nejde." Naše družstvo bylo tehdy v tabulce v sestupovém pásmu a jeho vedoucí, který byl na tréninku také a na výsledcích si hodně zakládal, to vzal v první chvíli vážně a strašně se naštval.

Jedna ze spoluhráček, a samozřejmě kamarádek, je ročník 2000 a na svůj věk hraje obdivuhodně. Téměř nikdy se mi nepovedlo ji porazit, takže jsme se s ostatními domluvili a vystřelili si z ní. Sehnali jsme pálku, se kterou se hrálo ještě před revolucí, takzvanou mechovku, polepili ji klasickými potahy, ze kterých jsme ale sundali houbu, a jeden spoluhráč během tréninku tuhle naši upravenou pálku vyměnil za její. Když jsme potom nastoupili na volný stůl, divila se, proč nemůže zahrát ani jeden míček pořádně. Byla do toho tak zabraná, že si ani nevšimla, že všichni ostatní přestali hrát a dívali se na její trápení. Když jsem jí potom konečně vyzradil, s čím to hraje, musel jsem se hodně rychle sehnout, aby mě míček, který po mně napálila, netrefil do obličeje. Tuhle historku jí dodnes dávám hodně k dobru.

Jako poslední historku bych uvedl letní tréninkové hodiny. Nevím, čím to je, ale už od května, ať bylo venku jakkoliv, bylo v naší hale vždycky pětadvacet stupňů, takže se stalo zvykem, že jsme všichni propotili minimálně jedno triko. Jeden z mých kamarádů se navíc ještě potí mnohem víc než my ostatní, takže na ohrádkách během jednoho tréninku viselo pět jeho triček. Tehdy povídá jeden z nás: "Hele, Ondro, takhle vlastně ušetříš, když si potřebuješ vyprat, přijdeš v tom hrát sem." Tehdy to bylo skutečně hrozné, a nedalo se s tím nic dělat, takže jsme se skutečně dusili ve vlastní štávě a za hodinu vždycky zhubli tak kilo. Na co sauna, když stačí trénovat.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. července 2017 v 21:40 | Reagovat

Sportem ke zdraví, hlavně duševnímu. Pěkně se propracováváš... :-D

2 Simona Simona | Web | 6. července 2017 v 8:52 | Reagovat

Jak já říkám, sranda musí bejt aneb veselé historky ne z natáčení, ale z pinčesu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama