Moravský týden (ne víkend)

28. července 2017 v 13:04 | Matty
Dámy a pánové, milí čtenáři a čtenářky, jsem tu opět, a po delší době vás vítám u nového článku. Jak jste si mohli povšimnout z názvu, podíváme se opět na Moravu. Ano, mně to prostě nedá, i když pro vás to už musí být otravné. I když, říká se, že opakování je matka moudrosti, ne? A řekl bych, že ten týden, který jsem tentokrát na Moravě strávil, byl tak nabitý vtipnými příhodami, že to předchozí dvě líčení klidně sbalí do kapsy. Předem upozorňuji, že to bude hodně dlouhé. Nemůžu už vám bohužel znovu doporučit kafe a konopí, protože doma jsem posledně našel jen balzám po holení s konopím, a po jeho požití mi vypadala půlka vlasů. Budete si muset najít něco jiného, třeba nějakou lehkou drogu. Pro někoho, jako pro mě, by stačila i sklenice vína, ale o tom se už víc dozvíte níže. A pokud jste si už něco sehnali, můžeme se do toho směle dát.


Popisovat úskalí své cesty na Moravu tady nebudu, slyšeli jste to už minule a moc se na tom nezměnilo, musel bych být hodně pozitivní člověk, abych řekl, že to nebyl děs. I když, něco zajímavého na tom přeci jen bylo. V Praze na Florenci jsem se dokonalou náhodou potkal s nejlepším kamarádem z našeho klubu. Tomu už je sice přes čtyřicet, ale je to jedno. Historky má úplně dokonalé a dnes mě jimi zase dostával. Několik let žil v Praze, a protože se mu po ní kdysi zastesklo, zašel si tam na diskotéku, odcházel z ní v jednu v noci a autobus domů mu jel až v pět. Co teď, spát na nádraží, to je o hubu. Vyřešil to tedy po svém, znal v Praze takové zákoutí nad kolejemi, kde je obyčejná zídka. Trochu přiopilý si tedy ustlal přímo na té zídce nad kolejemi, občas kolem profrčel rychlík, zkrátka pohoda. Představa, že mohl každou chvíli spadnout rovnou na koleje, ho asi nějak netrápila. Probudil se před pátou a prostě odjel domů. Na pána.

Ten samý přítel byl před několika lety dva roky v Americe, a tam se mu stalo pro změnu toto. Měl letět domů, ale přetáhl si frajersky vízum o půl roku a na palubu ho prostě nepustili. Jenomže další let byl naplánován až na příští den ráno, hotel už kamarád opustil, všechny peníze poslal domů, a tak šel v New Yorku do obrovského parku, našel si tam místo a ustlal si na zemi. Tady se sluší podotknout, že byl únor a venku deset pod nulou. Spal tam tedy nabalený ve všech věcech, co měl, ve spacáku proti chladu a probudil se ráno ne zimou, ale strachem, jestli kolem nepůjde někdo, kdo na něj zavolá policii. Když mi to tam líčil v celé kráse, několikrát jsem prostě vybuchl smíchy. S ním se člověk prostě nenudí.

Po příjezdu do Kroměříže došlo ještě na jedno malé seznamování, Kátě totiž dorazili na návštěvu příbuzní z Mladé Boleslavi, teta se dvěma dětmi, tedy její sestřenkou a bratrancem. Sestřenku jsem znal už z Facebooku a spolu s Káťou jsme tedy ihned vytvořili velmi údernou trojici, bratránek se vyštrachal ze svého pokoje až později a v první chvíli se tvářil, že mě chce zabít, ale později jsme si docela dobře sedli. On totiž kdysi také závodně hrál stolní tenis, a o dvě ulice vedle byl stůl, takže hádejte, jak to asi mohlo dopadnout. Jednou jsem porazil já jeho 3:1, podruhé vyhrál on bez ztráty setu. Měl bych asi podotknout, že jsme hráli na betonovém stole a venku, takže vítr, který s dutým míčkem dělal psí kusy, nám práci zrovna neusnadňoval a oba jsme hráli příšerně. Ale bylo fajn si znova zahrát, asi tak po měsíci.

Večer, nebo lépe řečeno v noci, se přehnala nad Kroměříží bouřka. Říkám to z toho důvodu, že se Káťa bojí hromů, a když přijde vskutku velká rána, dělá to s ní ne moc hezké věci. Nebudu to protahovat, tu noc jsem s ní měl hodně práce. Nepíšu to sem proto, abyste se vysmívali, to chraň Bůh. Ta noc prostě nebyla hezká. Co ovšem hezké bylo, byla další její kamarádka, která přišla na přenocování asi v jednu v noci, v době, kdy venku nejvíc lilo, takže byla úplně promočená, a co bylo ještě více k smíchu, očividně byla slušně nachmelená. Hned v předsíni se jí zamotala hlava, div že mě neporazila (ano, dolů jsem šel já, Káťa vážně nemohla), a v horizontu tří minut dvakrát nedopatřením flákla mobilem o zem. Ráno jsme při zjišťování škod zjistili naprasklou obrazovku, a dole v předsíni jsme hledali takový ten čudlík na zapínání, který se při tom nedobrovolném pádu vyklepal. Abych se však vrátil zpátky k té noci, dotyčná kamarádka byla tak namol, že chtěla jít spát v tom, v čem přišla. Vzhledem k tomu, v jakém stavu byla, to bylo leda na zápal plic, a jen společnými silami se nám podařilo donutit ji se převléct. To už mě na férovku ze svého pokoje vyrazila. Když je člověk opilý, dělá prostě psí kusy. Když jsem jí to ráno líčil, nemohla uvěřit tomu, co dělala, a málem se mi omlouvala. Opakuji, málem.

Když se Káťa vyspala z blesků a hromů a její kamarádka z opice, sešli jsme se v obývacím pokoji všichni. Té kamarádce, která se příjmením jmenuje Valachová, neustále vadilo, že jí říkám Valino. Mně to naskakuje úplně automaticky, zato ona z toho jednoduše šílela. A tak došlo na vyjmenovávání našich přezdívek. Já jsem uvedl, že mi kdysi říkali Rocco, a to byla trefa do černého. Řeknu vám jen toto, je to pornoherec. Víc asi není potřeba říkat. A protože jsem si s sebou vzal sešit, abych mohl všechny vtipné příhody zaznamenat, Valina mi ho prostě vytrhla z ruky a celá čtyřka si ho začala podávat kolem gauče, já běhal za nimi přes gauč, kolem gauče, přes osoby na gauči, zkrátka přes všechno v obýváku, a ne a ne se sešitu znova zmocnit. Nakonec se mi to sice povedlo, ale to už jsem měl náběh na srdeční zástavu a společnost umírala smíchy.

V sobotu jsme opět jeli do Hulína na DiskoV, o kterém jsem psal už minule. Tentokrát už nebylo naštěstí tak chladno jako posledně. V úvodu jsme dostali zdarma jakýsi vychlazený drink, pak jsem postupem času zjistil, že tam mají výtečnou piňakoladu, a Káťa do sebe kopala jeden rum s kolou za druhým. Nejvíc mě ale překvapila tím, že mi na férovku koupila energetický nápoj, když jsem v jedenáct málem usínal. Za poslední noci jsem toho moc nenaspal. Navíc jsem na takové okružní cestě kolem rybníka vytratil z kapsy telefon, a mohl jsem pak děkovat všem bohům a sekuriťákovi, že jsem se k němu znova dostal. Když jsme se pak sešli opět na naší lavičce blízko kuřáků marihuany, spustil z reproduktorů song YMCA, na který jsme tancovali půlnoční překvapení na maturitním plese. No nedalo mi to a spustil jsem. Pohled na mě musel fakt stát za to. Extrémem však byla Valina, která k nám ve dvě v noci, kdy odjížděl svoz do Kroměříže, přišla opět lehce (no, lehce) nachmelená a hlavně s obrovským mexickým sombrerem na hlavě. A protože si můžu být jistý, že s ním na tu akci nepřišla, nebudu si ani radši domýšlet, komu tu pokrývku hlavy vzala. Hodně zajímavé pak bylo, když jsme se vraceli přes celou Kroměříž domů, protože se sombrerem budila Valina opravdu zvýšenou pozornost mladých opilých mužů, a kolikrát to vypadalo, že než se zmocní jí, odstraní napřed mě. Děkuji, nechci. Nakonec jsem dámy, které se zastavovaly před každou třetí výlohou s úmyslem ji vykrást, musel domů vyloženě dokopat a málem jsme se kvůli tomu pohádali.

Další den, to už byla Valina chválabohu pryč, jsme přejeli do Klobouků u Brna, do vinného sklípku. Jakmile se řekne víno, motá se mi hlava, takže asi už tušíte, jak to se mnou dopadlo, protože moravské víno opravdu není patok z Tesca. Vydržel jsem asi devět vzorků, i když jsem si u toho musel sednout. Tím jsem ale značně překonal laťku nastavenou Káťou a její rodinou. Ti očekávali, že usnu tak po čtyřech. Když jsme však šli s Káťou připravit ještě jakési jednohubky, natáhl jsem se chvíli na postel a probral se sám o půl hodiny později. Zbytek společnosti se ve výborné náladě vrátil až v deset hodin. Tady opravdu vidíte, že Morava a víno patří k sobě.

Původně jsem se měl do Sokolova vrátit už v úterý, ale po domluvě jsme to natáhli na středu. Když jsem poté v Brně půl hodiny před odjezdem překládal jízdenky, trnul jsem hrůzou, jestli najdou místo. Naštěstí našli a vrátil jsem se vcelku. Trochu jsem se ale zapotil, když jsem měl ráno v Brně patnáct minut na přesun ze Zvonařky na Grand, což jsou dvě autobusová nádraží asi dva kilometry od sebe. Zkuste si to přes podchody, nadchody, eskalátory a přes obří nákupní centrum, to vše s pětikilovou taškou v ruce. Doběhl jsem to tak tak, ale zbytek už šel naštěstí v pohodě a dojel jsem. V srpnu se Káťa chystá do Sokolova, tak jsem moc zvědav, co se stane tady. Vám děkuji, jestli jsme vydrželi až do konce a jestli se vám to líbilo. Uvidíme se příště!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 28. července 2017 v 14:36 | Reagovat

Na Moravě nejsou sklípky, ale SKLEPY! A ten přesun ti nezávidím :)

2 Eliss Eliss | Web | 28. července 2017 v 18:34 | Reagovat

Pěkně si užíváš, dostal mě ten zážitek s kamarádem co spal pod mostem :-D

3 Matty Matty | 28. července 2017 v 21:17 | Reagovat

[1]: Tohle byl ale opravdu takový menší sklípek, jenom asi patnáct sudů :-)

[2]: Tak to jsme byli dva, kdo umíral smíchy :D

4 Jana Jana | E-mail | Web | 28. července 2017 v 21:56 | Reagovat

[3]: i malý sklep je sklep. Jestli tu budeš trávit čas, dávej si bacha na pusu 😂😂😂

5 Matty Matty | 28. července 2017 v 22:36 | Reagovat

[4]: Tak to budu chodit jenom na kafe :D

6 Leník Leník | Web | 28. července 2017 v 23:04 | Reagovat

No tak to si měl pořádně nabitý týden :D
Já byla v září na hodech a z Moravy se fakt nejde vracet bez zážitků :D. Už se těším na ty letošní.
Musíš pro Káťu vymyslet taky nějakej super program. Aby měla vzpomínky :-)

PS. Ještě jsi na brigádě na koupališti? Já jsem teď byla pár dní na věži. Tak mám na svém blogu taky nějaké zážitky. Tak jestli chceš, koukni. Ale upozorňuji! Na ty tvoje zážitky fakt nemám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama