Káťa v Čechách

16. srpna 2017 v 15:51 | Matty |  Cestování
Pokud jste pravidelnými čtenáři mého blogu, osoba jménem Káťa vám jistě není neznámá. V tomto případě se určitě dělíte na dva tábory; jedni z vás by ji nejradši okamžitě pozvali na rande, a ti druzí už několik měsíců dolují ve sklepech provazy všech možných délek, kudly, pistole nebo rovnou granátomety, aby ji bez soudu popravili ranou do týla nebo ji pověsili na nejbližš strom. (Vy, kteří Káťu neznáte, jste tu pravděpodobně poprvé, nebo články o ní přeskakujete a pídíte se po článku, ve kterém vám oznámím, že jsem se konečně zabil. To pak budete radostí tancovat po pokoji, že na světě je o jednoho rádoby nevtipného blogera míň. Ale to jsem dost odbočil, že?) Na každý pád mám pro tábor obdivující Káťu jednu další dobrou zprávu - je tu další článek o vaší femme fatale. Tentokrát se vypravila na západ Čech, do Sokolova, kde, jak víte, už devatenáct let terorizuji všechny v okolí. (Káťa potvrzuje.) A jak tahle její návštěva, ze které by se dal udělat celovečerní film, dopadla, to už si pročtete níže. A pro tábor, který Káťu nemá rád, mám taky jednu zprávu. Máte smůlu.


Určitě už jsem se tu několikrát zmínil o tom, že cestování ze Sokolova do Kroměříže, potažmo opačně, je pořádnou výzvou nejen pro vaši trpělivost, ale občas i nervy. Chudák Káťa, která nesnáší velký počet lidí v malých prostorách, proto to sedmihodinové martýrium nejspíš protrpěla zakousnutá do sedačky v autobuse. A s čokoládou v ruce, jak vedle mě podotýká. (Jo, tenhle článek píšeme de facto oba dva, čili je to dvakrát tak velký nášup.) Každopádně jsem očekával, že na terminálu v Sokolově vyleze z autobusu bílá jako stěna, třesoucí se, a dost možná ještě s kusem sedadla v zubech, ale skutečnost byla dost jiná. Stevardka ji musela nejspíš vystrkovat ven, jinak by vůbec nevylezla. Jakmile se ale nadýchla čerstvého sokolovského vzduchu, do něhož se mísil pach nedaleké chemičky, byl z ní jiný člověk. Možná za to mohlo i to, že jsem stál rovnou přede dveřmi a na sedačce auta čekala další porce hořké čokolády. (Po ní se Káťa může utlouct a jsem si jist, že by pro kousek čokolády i panáčkovala. I když to podle ní není pravda.)

Cesta autem do jejího dočasného domova naštěstí nebyla nijak dramatická, i když jsem se bál, jestli nebude chtít řídit. Nemá totiž ještě řidičák. Jediné, co stálo za zmínku, bylo, že po zaparkování jsem zapomněl její kufr v kufru mého auta, a kdyby mě neupozornila, trůní si tam jistě ještě dnes. Zkrátka jsem typický chlap, nemám oči pro nic jiného.

První, čeho si Káťa začala po příchodu do našeho bytu 3+1 (což musel být oproti jejímu bytu - podle ní 6+2, podle mě 10+4 - řádný šok) všímat, byly naše kočky. Ona má totiž doma taky kocourka, který se liší od jiných koček tím, že mu chybí přední packa. Ještě, že to není pes a nechybí mu zadní. Čůrání by byl v tom případě trochu problém, znáte ten vtip. No, to jsem odbočil. Čili po mé sestře a mně byl teď doma další kočkomil. Škoda jen, že Jack ihned zdrhl a odmítal se přiblížit, dokud nepřišel na to, že tenhle v jeho podání nezvaný návštěvník ho nepřišel vykuchat. Naproti tomu Sisi, která se normálně leká i vlastního stínu a v noci pravidelně sprintuje po zdech (což dle Káti není normální), ta se přišla mazlit hned. Něco mi na tom od první chvíle smrdělo. Nespikly se ty dvě?

Poté, co jsem Káťu nechal nabrat energii a chudáka Jacka šel lovit zpod gauče, jsme další den vyrazili na obhlídku Sokolova. Počtem obyvatel je docela srovnatelný s Kroměříží, ale co se týče smyslu pro orientaci, byl jsem tady v jasné výhodě. Někoho (pravděpodobně člena tábora, který už dávno šel lovit do sklepa další zbraně) by jistě napadlo, že jsem ji mohl někde nechat. Ona by se nevrátila. No, dnes už asi jo, ale tehdy ne. Prošli jsme skoro vše, co se dá v Sokolově projít. Kostel, Staré náměstí, synagogu (kde je dnes pivovar), zámek (kde je dnes knihovna a muzeum), ale jediné, co jsme neprošli, byl Hornický dům. Na vysvětlenou, Káťa jej viděla, když jsme jeli kolem, a od té doby se k němu odmítá přiblížit. Město jej totiž před pár lety nechalo přemalovat na příšerně křiklavý odstín růžové, která teď trhá oči nejen místním. Těžko říct, jestli to nemaloval Růžový panter. Zastavili jsme se dokonce u bývalého lomu Medard, kde vzniká přírodní koupaliště. Chtěli jsme se kochat výhledem na 500 hektarů vody, tomu však bohužel lehce bránil uzavřený most. Pán na kole, který jel zrovna kolem, mě dokopal k tomu, abychom tam šli. Káťa by tam šla i beze mě, tím jsem si jist. Takže výhled nakonec byl hezký, i když jsem celou dobu očekával, kdy se vrátí policisté, které jsme viděli odjíždět, dají mi teleskopickým obuškem do rozkroku a odvezou si mě na stanici, zatímco Káťu, která se bude ohánět tím, že jsem ji donutil, nechají běžet. Protekce něžného pohlaví, znáte to.

V pondělí jsme se měli vydat do Ústeckého kraje, do jakési české prdele (jak tomu říká Káťa) jménem Boleboř. Řečeno po mém je to vesnička s osmi sty obyvateli. Jednou z obyvatelek je i naše společná kamarádka Ivča (jo, ta, kterou jsem dal tak hloupě s Káťou dohromady a psychicky se z toho zřejmě nikdy nevzpamatuju). Bohužel tenhle plán padl, takže jsme celý den regulérně proflákali. Jen do nás, nadšení sportovci-amatéři, ale odpočinek ještě nikdy nikoho nezabil. Počet sportovních úmrtí je naproti tomu vysoký. Logika je proto jasná - lepší se flákat než se hýbat. Sice pak budete trochu víc při těle a riziko infarktu vyletí mimo stupnici, ale třeba si v životě nic nezlomíte. To už za to stojí.

V úterý jsme s celou rodinou vyrazili hned ráno do německého zábavního parku Plohn, asi třicet kilometrů za hranicemi. Tedy, vyrazili bychom, kdyby nás nezradila navigace, která jistě pamatuje ještě Adama a Evu. (Káťa říká, že se jí ta navigace jenom lekla a na důkaz toho, že ji nikam nepoveze, nespolupracovala.) Nakonec tedy naběhla a vyrazili jsme. Mimo jiné jsme projížděli přes Kraslice, odkud pochází Kátina maminka a zřejmě by tam po delším pátrání našla i svoji babičku, pokud, chudák stará, ještě žije. Do Plohnu jsme po menším bloudění dorazili, i když se nám navigace snažila všemožně házet klacky pod nohy (čili špatné odbočky a nemožné okliky). V první chvíli po vstupu se sestra rozeběhla na všechny možné atrakce, zatímco Káťa, vyděšená z výšky a počtu lidí jako diabetik v cukrárně po zavíračce odmítala někam vlézt. Nakonec jsem ji přemluvil až odpoledne, a i když nesnáší třeba horské dráhy, byla na všech kromě té největší. A pak, že to nejde, viď, Káťo? (Odpověď Káti - vyplazený jazyk. No vidíte, kam jsem to dopracoval? A ještě mi tady naznačuje, že můžu brzy přijít k úrazu, když jí nedovolím cenzurovat.) Sice měla na jedné horské dráze chvilkové zatmění, ale v porovnání se mnou, když jsem po výstupu z jedné atrakce skoro hodil šavli, je to ještě slabé kafe.

Jedna z atrakcí, které jsme vyzkoušeli, byly takzvané klády. Dřevěná kláda se sedačkami pluje korytem s vodou a je tam několik sešupů, z toho jeden dost velký. Poprvé nás do klády nasedlo všech pět, já úplně dopředu, a tady říkám - větší chybu jsem toho dne už neudělal. Po sešupu o dobrých dvacet metrů jsme dole, kde je zvlněná voda, trefili hřeben vlny. Velikost té vlny dole závisí na tom, jak je kláda zatížená, čili kolik osob v ní jede. Když jsou tam dva, je to sotva pár kapek. Když je kláda zatížená tak, že se div nepotopí už nahoře, což byl náš případ, zvedne se dole takové malé tsunami. Plnou salvu do klína jsem samozřejmě schytal já vepředu, ale tahle vlna byla tak obří, že i Káťa, sedící úplně vzadu, ještě po výstupu ždímala triko. Abych to shrnul, všichni jsme byli mokří i na zadku. A když jsme připluli zpátky dovnitř, přičemž jsme ze sebe vytřásali vodu a lámali se u toho smíchy, půlka návštěvníků kalupem zdrhla z fronty. Divil jsem se, že nás personál na odchodu ještě nepřetáhl železnou tyčí přes zátylek, že jim kazíme kšefty.

Cestou ven, po sedmi hodinách, uondaní, utahaní a snad pořád ještě mokří, jsme se rozhodli zaskočit si ještě na jednu atrakci. Je to takový sjezd po vodě v pneumatikách se sedadly, každá pro osm lidí. Nastoupili jsme my čtyři bez táty a s námi čtyři Němci. Cestou po pohyblivém pásu nahoru jsme začali šít boudu na chudáky Němce, něco ve smyslu, že je cestou vyhodíme jako pomstu za Sudety. Když jsme se pak rozjeli dolů, spatřili jsme v první zatáčce něco, z čeho se nám ježily všechny chlupy. Stála tam další pneumatika a evidentně byla na suchu. Takže jsme se srazili a postrčili je dolů. Člověk si říká, že jsme mohli normálně dojet v tandemu. Ale to by nesměla stát o zatáčku níž ještě třetí pneumatika... Zkrátka, když se daří, tak se daří. Dole na konci tobogánu je navíc takový malý sešup, takže když tam dvacet čtyři lidí těsně po sobě dorazilo (naštěstí všichni dosud na palubě a ne sólově za pneumatikami), znovu jsme se v plné rychlosti srazili. Následky na naší gumě byly dost drastické. Sestra, která seděla na straně jedné sedačky, si o ni narazila žebra, maminka si o spodek sedřela patu. Já, kdybych se na poslední chvíli nezachytil železného kruhu uprostřed, bych přeletěl zřejmě až do jiné pneumatiky, - setrvačnost je svině - ale nejhůř dopadla Káťa. Ta si dala plnou silou kolenem o tu železnou tyč uprostřed pneumatiky, a když jsme vylezli ven, slušně kulhala, jako veterán z druhé světové. Celou situaci, která mohla skončit smrtí několika osob, zejména chudáků uprostřed, kteří byli drceni z obou stran jako v lisu na železo, zachytil navíc na video náš táta, který stál za atrakcí, k tomu i s naším výmluvným komentářem a vyděšenými výrazy. Tento záznam jistě vstoupí do zlatého fondu kinematografie nejen naší rodiny. Po návratu domů dostala Káťa na zraněné koleno pytlík s ledem, ale stejně ještě dnes ráno kulhala. Náš plánovaný výšlap na rozhlednu v okolí tedy padl (ono by to po té noční bouřce stejně klouzalo víc jak na lubrikantu), takže v tuhle chvíli ležíme vedle sebe v posteli, Káťa právě docenzurovala můj článek a za chvíli mě jistě zabije, takže se s vámi pro tuto chvíli loučím, a pokud to přežiju jakž takž ve zdraví (čili aspoň s jednou rukou), tak zase někdy ahoj. A ještě dodám - nenechte svou přítelkyni či manželku cenzurovat vám články. Nevyjdete z toho ve zdraví. Zlověstné křupání kloubů, ozývající se z mé těsné blízkosti, budiž důkazem. Zdrhám, čau.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 16. srpna 2017 v 17:47 | Reagovat

Takže teď konečně nosíš Káťu na rukou, když je raněná? ;-)

2 Ta, jejíž jméno se nevyslovuje Ta, jejíž jméno se nevyslovuje | 16. srpna 2017 v 19:41 | Reagovat

Bohužel nikoliv, musím chodit po svých :/ :D

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 16. srpna 2017 v 21:59 | Reagovat

[2]: Teda to by měl napravit, že jo?! :D

4 Ta, jejíž jméno se nevyslovuje Ta, jejíž jméno se nevyslovuje | 17. srpna 2017 v 11:25 | Reagovat

Tak, nemůžu ho k tomu nutit a navíc, u nás by to šlo spíš naopak :D

5 B. B. | 22. srpna 2017 v 15:21 | Reagovat

Marně se snažím z článků vyčíst , jestli je Káťa jen kamarádka, nebo už přítelkyně.

Stále nevím...

6 Matty Matty | 22. srpna 2017 v 22:34 | Reagovat

[5]: Protože to nechci tak moc otevírat, ale odpovím na to. Káťa je už přítelkyně :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama