Práce na parkovišti je lehká. Opravdu?

20. srpna 2017 v 21:28 | Matty |  Životní trapasy
Určitě si říkáte, že práce na placeném parkovišti, kde celý den sedíte u závory, zinkasujete platbu od auta a vpustíte ho, nemůže být nic těžkého. Omyl! Občas je to práce, v níž není nouze o vrcholné sportovní výkony, jak se vám pokusím dokázat. Ano, většinou je to pohoda, v jaké jiné práci se mohu podívat na film v pracovní době nebo během přestávky mezi auty psát knihu? Jenže když se to zvrtne, stojí to tedy opravdu za to. Zde jsou tři nádherné příklady:



Pondělí, devět hodin ráno. Ještě napůl rozespale docházím se dvěma taškami a batohem do budky. V jedné tašce jsou pracovní věci, v druhé notebook a batoh obsahuje mé zásoby jídla na dlouhý den. Kromě toho si ještě v ruce nesu hrnek s kafem, které si v práci vždycky dělám, abych zahnal ranní chmury. Odemykám budku a zadávám číselný kód, aby to na mě nezačalo hulákat. Jednou jsem se vracel do budky pro mobil, kód nezadal, a asi po minutě spustil alarm takový jekot, že uši zaléhaly. Naštěstí už nevolá městskou policii jako dříve, to by bylo papírování. Prý dříve vyjížděli skoro každý den kvůli planému poplachu, a proto to odpojili. Dávám se do práce - vytáhnout rolety, zapojit odjezdový semafor, připravit kasu, zapojit "účtárnu", jak tomu říkám (blbé EET nás nutí tisknout účtenky i za dvacet korun za parkování...), vzít klíče a otočením spustit obě závory. Zapojit automat u závor, vyzkoušet otevírání a zavírání z budky, zkrátka vše jako vždy. Od svého začátku na téhle pozici už mám značnou praxi, takže mi tohle celé nezabere ani pět minut. Sotva jsem hotov, vidím skrz poloprůhlednou folii (ven je vidět, dovnitř ne) první auto. Čekám, až přijede k okýnku u mé budky. Je to postarší pár. Pán zastaví a vypne motor. Požádám jej o čtyřicet korun za celodenní parkování, které dostanu. Vytisknu účtenku, předám mu ji a zeleným tlačítkem před sebou zvednu závoru. Pán startuje... pán startuje... pán startuje popáté... Zkrátka nemůže nastartovat, a jako natruc už má za sebou další tři auta. Říkám mu tedy, ať počká, vylézám z budky, závoru nechávám nahoře a plnou parou se opřu do auta. Kupodivu při své váze 55 kilogramů s tunovým autem ani nehnu... Pokud chcete důkaz, jak jsme my Češi soudržný národ, vězte, že ze tří aut za námi nikdo nevylezl, aby pomohl, a když jsem se otočil, spatřil jsem, jak se řidič v autě za námi dusí smíchy... Toť k heslu "všichni za jednoho". Autem jsme hnuli až ve chvíli, kdy vylezla ven babička, které mohlo být už přes šedesát, a trochu pomohla. Dotlačili jsme auto za závoru a to dokonce asi po pěti metrech naskočilo. Nohy se mi třásly a pot se ze mě lil - bylo dvacet pět stupňů, žádný div. A korunu všemu nasadilo auto za námi - to s tlemícím se řidičem. Když jsem se vrátil do budky a on ke mně přijel, zeptal se, proč jsem ho roztlačoval. To jsem ho tam měl nechat stát celý den, či co? Logika některých lidí jde zkrátka mimo mě.

Další příhoda byla dost podobná, jenom tentokrát nebyl problém s rozjížděním, ale se zastavováním. Měl jsem tu dobu docela hoňku, ten den mi mohla projet už stovka aut (osobák za den mám 600, takže pořád docela mírný den) a teď se blížila další kolona. Zrovna v tu dobu jsem pracoval na kontrolním vyúčtování - mám na to v notebooku program a kontroluji si takhle několikrát denně, jestli mi sedí počet účtenek a peníze - když jsem zahlédl auto, které se blížilo trochu moc rychle. Uklidňoval jsem se myšlenkou, že zastaví. V příští vteřině profrčel kolem mého okénka, a já spatřil tak sedmdesátiletého dědu skloněného nad peněženkou. Nabízelo se řešení, okamžitě zvednout závoru, ale při jeho rychlosti bych to nestihl, a navíc jsem byl v tu dobu půlkou těla venku z okýnka a hulákal, ať zabrzdí. V příští vteřině to s hlavou pořád skloněnou napálil přímo do stopky na závoře. Vyletěl jsem z budky, jako by mi hořela koudel za zadkem, a přímo k němu. Čert vem závoru a auto, ale co se stalo jemu? Když jsem se přihnal k okénku a cestou už volal do kanceláře, pán s klidným srdcem a výrazem vylezl ven, jako by se nic nestalo. Můj výraz v tu chvíli musel stát za to. Ironií osudu byla škoda jen na naší straně - pán byl v pořádku, jeho auto překvapivě taky, zato stopka byla zkroucená do nejnemožnějších tvarů. Nakonec se to vyřešilo tak, že si šéfová zapsala pánovu SPZ a ten v klidu odjel, zatímco já se z toho zážitku vzpamatovával ještě velice dlouho.

A když zatím v obou příbězích hrály roli závory, musí to tak být i v tom posledním. Tentokrát nejde o závoru příjezdovou, ale odjezdovou. Blížil se večer, takže auta z parkoviště houfně odjížděla. Na závoře je čidlo, které zaregistruje blížící se auto a závoru automaticky zvedne. Je to zejména pro mé pohodlí, kdybych měl obsluhovat přijíždějící auta a zároveň si všímat těch odjíždějících, na konci dne bych nejspíš zkolaboval. Najednou jsem si všiml, jak u závory jedno auto stojí a ta je stále dole. Pro takové případy tu mám tlačítka i na druhou závoru. Zmáčknu zelené... a prd. Zkouším to znovu, nic. Tedy vezmu klíč, že závoru zvednu ručně. Jenomže závora se nezvedne ani na klíč. No co teď? U závory se začínají pomalu dělat kolony, a než informuji opraváře a ti přijdou, táhne už se kolona až na parkoviště. Lidé naštěstí teď už moc nepřijíždí, takže je pouštíme vjezdovou závorou, ale pro mě to znamená, že musím navigovat z obou stran budky jako policista na křižovatce, aby se nakonec ještě nesrazili. Opraváři mezitím závoru zvednou klíčem a nechají ji tak. Když mi v šest končí směna, mám toho plné zuby. Nechávám závoru závorou a padám domů. Nevím, jak to dokázali, ale další den dostávám instrukce, že závora už funguje normálně. A to zaplať Pánbůh, že se to stalo večer. Zaseknout se závora v odpolední špičce, nevím, co bych dělal.

Tady vidíte, že i u tak jednoduché a sedavé práce, jakou je obsluha parkoviště, není občas nouze o adrenalinové zážitky. Příští rok jedu na Floridu do bažin lovit aligátory. Třeba to bude bezpečnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 21. srpna 2017 v 8:33 | Reagovat

Tohle je aspoň článek dle mého gusta ... není až tak moc vtipný, neb jsem si říkala, že mne by odvezli na psychinu po prvním horším incidentu, ale tohle jsi ty :)

2 nudistka nudistka | Web | 21. srpna 2017 v 8:52 | Reagovat

Úsměvné. Důležité je, že se ti nic nestalo, že to pán napral do závory a ne do budky, kde sedíš.

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 21. srpna 2017 v 20:06 | Reagovat

Já to pořád říkám, že pohyb je zdravý! ;-)

4 Steeve X Steeve X | Web | 24. srpna 2017 v 20:34 | Reagovat

Já mám zase ze závor na parkovištích fobii, protože pro mě jako začínajícího řidiče sou docela náročné na koordinaci pedálů. Když se neumíš rozjíždět, je holt návštěva Atria zajímavá záležitost.

E e tečko je i na parkovací lístky? Hustý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama