Listopad 2017

Jak jsem utopil techniku

19. listopadu 2017 v 7:00 | Matty |  Životní trapasy
Utopená technika je věc zrádná, to všichni víme. Jakmile se do našich elektronických miláčků dostane voda nebo cosi vodě podobného, je to průšvih. Proto taky technici na podpoře řeší ročně já ani nevím kolik utopených telefonů, kafe vylitého v notebooku a tak podobně. Ve většině případů za to může naše blbost, co si budeme povídat. Ovšem já jsem vynalezl tak trochu nový level lidské debility. Já jsem utopil bluetoothová sluchátka v toaletní míse...

Jak se (ne)najíst v závodní jídelně

16. listopadu 2017 v 14:07 | Matty |  Nezařazené
Docela dost slyšívám poslední dobou názor, že v závodní jídelně se člověk nemůže dobře najíst. Že tam vaří samé blafy, co se nedají sníst, a že je lepší vařit si doma, nebo v mém případě na koleji. Já se vám pokusím dokázat, že to není tak úplně pravda. Mám staženou aplikaci, kde si objednávám dopředu jídlo, a mám tam i historii toho, co jsem si objednal. Teď bych rád každé to jídlo doprovodil stručným komentářem. Vy tak aspoň zjistíte, co se dá zkusit a čeho se vyvarovat.

V řeči písní

13. listopadu 2017 v 18:07 | Matty |  Nezařazené
Dostal jsem jednoho dne takový nápad. Proč nezkusit popsat svůj den názvy písní? Ano, vím, že je to chujovina, ale když mám den, vymýšlím chujoviny na potkání. Jednoho dne to někoho přestane bavit a zabije mě ranou tyčí přes zátylek. To přesně si zasloužím. No, ale teď už to, co jsem vymyslel. Jenom dodám, vymýšlel jsem to hodně dlouho a asi se mi u toho zadřely nějaké ty mozkové závity. Zabralo mi to celou část mé pondělní cesty Pendolinem z Chebu do Olomouce, a to konkrétně část z Prahy dál. To jsou dobré dvě hodiny. Plus nějakých dvacet minut zpoždění.

TOPGUN laser game - vojákem na vlastní kůži

12. listopadu 2017 v 11:37 | Matty
V Sokolově asi před rokem vznikla jedna hra, ve které si můžete na vlastní kůži vyzkoušet vojenský dril - TOPGUN laser game. A tak jsme si řekli, že to o víkendu vyzkoušíme i my čtyři plus naši příbuzní z Německa. A byla to velká, ale opravdu velká zábava.

Mattyho extra mišmaš

11. listopadu 2017 v 15:59 | Matty
Dobrý den všem čtenářům!

Rád bych vás informoval, že jsem založil druhý blog pod názvem Mattyho extra mišmaš. Tam najdete moje člányk zaměřené tuhle na světová témata, tuhle na domácí scénu, prostě co mě napadne. Proto mišmaš.

A teď, k čemu to celé je. Proč jsem si vlastně založil tenhle druhý blog? Ta odpověď je nasnadě - Deníček naděje národa je zaměřený převážně humoristicky, na mé trapné příhody ze života. Jenomže čas od času mám prostě chuť napsat vám něco i k tématům vážným, a to jakýmkoliv, jenže mám pocit, že to na blog prostě nepatří. Proto vznikl tenhle vážněji zaměřený blog, kde bych se zaměřoval na to, co mě právě napadne, ale bez toho mého typického humoru. Pokud si najdete cestu i tam za vážnějším čtením, budu moc rád.

Na konec jedno malé důležité upozornění - tenhle blog funguje vedle Deníčku naděje národa! Rozhodně to neznamená, že můj starý blog končí, to ani omylem. Pouze teď povedu dva blogy současně, které budou zaměřeny každý jiným směrem. Nechtěl jsem to totiž mixovat vše do jednoho blogu, když se to tam nehodí.

Přeji vám všem příjemně strávené chvíle, ať už zde, nebo na druhé stránce.

Váš Matty


Jak jsem poznal vaši Katku

10. listopadu 2017 v 21:02 | Matty |  Nezařazené
Na začátek bych tady asi měl vysvětlit, co má tohle zase (cenzurováno) znamenat. Káťa mě totiž na Fejsbuku často označuje do různých volovin. A tentokrát mě označila přímo do příspěvku, ve kterém jsem dostal za úkol napsat jí extra dlouhou slohovku. A proč to rovnou neotočit proti ní, že? Třeba se to časem odnaučí. Smějící se

Já a přírodní vědy? Nikdy

9. listopadu 2017 v 12:07 | Matty |  Školní
Opět vás všechny zdravím. Momentálně se mi protrhla článková stavidla, chci vás odškodnit za to dlouhé čekání a za to, jak jsem vám nahnal, když jsem říkal, že blog končí. Ono by mi to ve finále chybělo. Čili vás teď můžu uklidnit, blog jen tak neskončí. Už jen proto, že sem někteří z vás pravidelně chodí, někteří si najdou cestu poprvé, a každé tohle přečtení je dobrá motivace k dalšímu psaní. No, dnes se podíváme na článek o přírodních vědách. Tedy, abych to řekl přesněji, mé nechuti k nim. Zrovinka včera jsem byl na přírodovědecké fakultě, tedy přesněji v něčem, co se jmenuje Ústav experimentální biologie Akademie věd České republiky. Už na tom názvu mi došel dech. Změnit své zaměření na biologii ale jen tak neplánuju. Už na střední škole jsem ji nemusel, a tohle mě opět utvrdilo, že ji studovat nebudu. Byl jsem tam čistě pracovně. Tenhle ústav se totiž zaměřuje na genetiku, přesněji na šlechtění pšenice, různých druhů trav a banánů. A to je víc než dobré téma na článek. Tady ale musím zaklepat, jednou mi to stačilo.

Dvacetiny za rohem

8. listopadu 2017 v 22:06 | Matty |  Nezařazené
A je tu zase listopad. Všude na ulicích leží spadané listí ve všech barvách, takže já jen čekám, kdy si zlomím nohu, až na jednom takovém hodím hubu. Kromě toho je čas, kdy ještě padají ze stromů poslední opozdilé kaštany. Hádám asi správně, že mi spadnou na hlavu, protože já jsem prostě za á pechfógl, za bé nemotora a za cé člověk, co nekouká ani na cestu, ani sobě pod nohy. Nějaké to zranění je tudíž jen otázkou času. Kdysi jsem psal, že mám strach ze schodů, pamatujete? To platí pořád, na univerzitě jsem je zase leštil. Asi si za to nechám i platit. Budu padat ze schodů za poplatek. No to bude. Ale kromě toho listopad taky znamená moje narozeniny. Do těch dnes zbývá právě šest dní. Posledních šest dní druhé dekády mého věku. (Teď zním jako vyšinutý básník-autista se syndromem vyhoření... Bez komentáře.) No, abych to zkrátil, těch deset let bylo nabitých mnohými událostmi milými i nemilými. A protože vy jste tady hlavně proto, abyste se smáli jako blázni, zaskočilo vám sousto, které jste si navzdory mým radám k tomu čtení vzali a nakonec proto, abyste tohle dočítali z nemocničního lůžka, měl bych asi připomenout hlavně ty události nemilé. No, však na to taky dojde. Tady aspoň vidíte, co jsem za člověka. Vždyť kvůli mně ještě skončíte v nemocnici!

Vysokoškolské a jiné strasti a slasti

1. listopadu 2017 v 16:11 | Matty
Vysokoškolská kolej je místo, kde se smazávají veškeré rozdíly. Kde každý začíná s čistým štítem a je jen na něm, jak se se vzniklou situací vypořádá. Důležité je ze začátku působit příjemně, nechovat se jako debil a tak podobně, znáte to. Když z vás bude na pět kroků táhnout chlast, budete mít za nehty špínu ze zákopů v Champaigne z první světové a chlupy i na čele, asi nikoho moc neoslníte. Spíše je pak pravděpodobné, že se brzo postěhujete do soukromého privátu. Nebo na ulici, záleží na vás. S takovými vstupními předpoklady máte totiž parádní šanci uchytit se v kastě, která si libuje v přespávání v kartonové krabici pod mosty, lehkých i nelehkých drogách, nezřízeném sexu a tak všelijak podobně. Možná se vám tam i v první chvíli bude líbit, ale až se jednoho rána v mínus deseti vzbudíte s jistou částí svého spolunocležníka narvanou v řitním otvoru, neříkejte, že jsem vás nevaroval.