Dvacetiny za rohem

8. listopadu 2017 v 22:06 | Matty |  Nezařazené
A je tu zase listopad. Všude na ulicích leží spadané listí ve všech barvách, takže já jen čekám, kdy si zlomím nohu, až na jednom takovém hodím hubu. Kromě toho je čas, kdy ještě padají ze stromů poslední opozdilé kaštany. Hádám asi správně, že mi spadnou na hlavu, protože já jsem prostě za á pechfógl, za bé nemotora a za cé člověk, co nekouká ani na cestu, ani sobě pod nohy. Nějaké to zranění je tudíž jen otázkou času. Kdysi jsem psal, že mám strach ze schodů, pamatujete? To platí pořád, na univerzitě jsem je zase leštil. Asi si za to nechám i platit. Budu padat ze schodů za poplatek. No to bude. Ale kromě toho listopad taky znamená moje narozeniny. Do těch dnes zbývá právě šest dní. Posledních šest dní druhé dekády mého věku. (Teď zním jako vyšinutý básník-autista se syndromem vyhoření... Bez komentáře.) No, abych to zkrátil, těch deset let bylo nabitých mnohými událostmi milými i nemilými. A protože vy jste tady hlavně proto, abyste se smáli jako blázni, zaskočilo vám sousto, které jste si navzdory mým radám k tomu čtení vzali a nakonec proto, abyste tohle dočítali z nemocničního lůžka, měl bych asi připomenout hlavně ty události nemilé. No, však na to taky dojde. Tady aspoň vidíte, co jsem za člověka. Vždyť kvůli mně ještě skončíte v nemocnici!



Začal bych tím, jak jsem přišel na to, že mi je dvacet, tedy, že mi bude dvacet. Předně proto, že to mám napsané v rodném listu, občance a všude možně na dokladech. Všechna tahle čísla a fakta mi říkají, že jsem se narodil 14. listopadu 1997. Bohužel ale nejsem takový pamětník, abych si na to pamatoval. Ještě že tak. To už bych asi jinak nemohl v životě pozřít nic vařeného, pečeného, nebo jinak tepelně upraveného. Pravděpodobně bych přežíval v Doupovských skalách na mechu a netopýrech. To by byl zajímavý život... Eh, tak dál. Kde jsem to byl? Jo, u toho narození. Zahraju si teď trochu na Platóna a Descarta v jednom. Čistě prakticky, zamysleme se spolu. Jakou máte jistotu, že jste se opravdu narodili v ten a ten den? Nebo že jste se vůbec narodili? Vynechme teď možnost, že máte doma video, kde se noříte odkudsi z hlubin a vypadáte jako kříženec vetřelce a bezsrstého labradora. Vzhledem k tomu, že na sál během porodu otec nesmí a vaše matka během vzývání všech možných božstev asi nenatáčela, je to možnost zanedbatelná, ale zmínit jsem ji musel. (Kurňa, já dnes odbočuju tolikrát, že si můžu Rollanda a jeho román-řeku strčit do kapsy.) Pokud tohle video nemáte, nemáte vlastně žádnou jistotu, že jste se narodili. Jasně, teď už asi víte, že vás nepřinesla hrdlička nebo marabu, nebo co za ptáky to nosí děti, a pravděpodobně jste už viděli někoho rodit (nebo sami porodili). Ale to vám pořád nedává jistotu, že vy sami jste se narodili. Mohli jste taky vyjít jako speciální příloha v nedělním Blesku.

(Teď chvíli na vážnější strunu. Omlouvám se, pokud tohle někoho urazilo. Je to s prominutím nadsázka jako prase, neberte to vážně. Když mám den, vymýšlím voloviny na potkání a tohle je jedna z nich.)

Dobře, předpokládejme tedy, že jsem se narodil opravdu 14. listopadu. I když to původně mělo být 22. února, abych zachoval kolorit a přesná fakta. Ty čtyři měsíce předem už jsem asi nehodlal strávit tam, kde jsem je strávit měl. Na to, co se mi tehdy honilo hlavou - pokud se tomu, co jsem měl na horním konci těla, dalo říkat hlava - si taky nepamatuju. Vzhledem k tomu, že jsem tak spěchal, to ale musely být nějaké převratné myšlenky. Zřejmě jsem byl předurčen k tomu změnit svět. Jestli ano, tak už asi 99,9% myšlenek definitivně vyprchalo...

Prvních deset let mého života bylo vesměs nudných. Klasické dětství, znáte to. Když opomenu to pokousání psem, rozseknutý nos o kliku u dveří a ustavičné modřiny, bylo to vlastně normální. A kromě toho, i kdybych chtěl z paměti něco vydolovat, stejně si na to zase nevzpomenu. Křivka zapomínání sice pod nulu nikdy klesnout nemá, ale já už jsem nejspíš zapomněl i to, co jsem nikdy nevěděl. Občas se divím, že si pamatuju vlastní jméno. Děsím se toho, že to takhle půjde dál. Za chvilku ze mě asi bude Evžen...

Tak, a teď konečně ty nemilé věci z předchozích let. Kvůli nim jste tady. A když už tady pořád melu o těch narozeninách, zmínil bych svoje osmnáctiny. Při těch se mi totiž povedlo půjčit si čtyřkolku. No, ne mně, tátovi. Jako takový malý dárek na vyzkoušení. A abych se s ní nevyboural v první zatáčce, byli jsme na zahradě zkoušet. Zahrádkářská kolonie, kde jsme hned na okraji, se táhne dost daleko a proto je uprostřed vyježděná cesta, odkud se vchází na pozemky. Na té se dalo dobře jezdit tam a zpátky, abych si navykl. Přímo naproti nám je soused, který má pozemek obehnaný živým plotem a o kus dál vzrostlé smrtky. Pardon, smrky. Kdyby tam byly smrtky, asi už tu dnes nejsem. Na té cestě, když jsem míjel živý plot, jsem najel na nějaký šutr a pěkně to se mnou hodilo. V tu chvíli jsem neudržel ruce na řidítkách, a jakmile jsem je pustil, stočil jsem to rovnou mezi ty smrky, pořád skoro na plný plyn. Beztak bych to neubrzdil. Podle zákonů schválnosti jsem měl skončit přímo v jednom kmeni a nechat tam pro sichr všechny zuby, ale měl jsem aspoň trochu kliku. Trefil jsem jediný menší smrček a úplně ho zaroloval pod kola. Strom to přežil bez následků. Dostat čtyřkolku ven, to byla druhá věc. Abyste věděli, že si nevymýšlím, tu momentku jsme samozřejmě zvěčnili. I s mým všeříkajícím postojem.



Kdysi, je to už pár let, jsem měl pískomily, něco jako pouštní myši. Byli to dva samečci, říkali jsme jim Bob a Bobek. Který byl který, to jsem nikdy nevěděl. Pochybuju, že to věděli i ti dva. Stejně na to neslyšeli. Samozřejmě jsme se o ně starali svědomitě; do doby, než začali v noci kousat klec. Proti tomu kraválu by nepomohly ani špunty do uší, které mám tady v Olomouci. Chrápání kluků z vedlejších postelí je sice jiná liga než to moje (nejspíš), ale s tímhle se nemohlo měřit. Kluci milovali takové granule ve tvaru polštářků, byla to jejich nejoblíbenější mlska. Odbočka: už zase jsme v říši myší, ano? Kluci z pokoje opravdu granule nemilují. Aspoň to tedy předpokládám. Pytel granulí se nám tu nikomu pod stolem ještě neválí. Ale co není dnes... znáte to. Ale po jedné zkušenosti jsem jim to už nikdy nedával z dlaně. Jednou se místo do granule totiž Bob (nebo Bobek - ani nevím, jak často měnil jména, špion jeden) zakousl mně do prstu přímo pod nehtovým lůžkem. A ještě se držel, mrcha, zatímco mně tekla z prstu červená proudem. Nakonec jsem ho musel docela nevybíravě setřást, protože pustit se tedy rozhodně nehodlal. Od té doby jsem jim jídlo házel, protože jinak bych si musel brát rukavice nebo rovnou brnění.

Poslední příhoda je docela čerstvá, stala se v srpnu nebo září. V tu dobu jsem ještě měl auto, teď už ho nemám, v Olomouci je nanic a doma by stálo v garáži. No, ten den jsem jel na zahradu za rodiči a chtěl jsem zaparkovat před bránou na volném plácku. Jenže tam už stálo naše auto. Kolem je vysoká tráva, takže jsem se chtěl namáčknout co nejtěsněji vedle nich a vzal jsem to až moc natěsno. Měl jsem plastová zrcátka, takže jedním z nich jsem sedřel lak po celé délce zadních dveří. Zprvu jsem si myslel, že to půjde kamuflážovat, ale pak bylo načase jít s barvou ven. Tedy spíš s lakem. Přelakování je dnes drahá záležitost, takže jsem to o pár dní později na zahradě musel přeleštit a znovu zakrýt. Od té doby jsem si dával pozor, kam parkuju. No, teď už nehrozí, že znova sedřu něčí dveře. Aspoň do doby, než si koupím nové auto. Ale na úplný závěr bych zmínil ještě jednu příhodu s mou starou dobrou Octávkou, která si teď běhá někde po Plzni. Když jsme ji prodávali, museli jsme vyřešit problém, který nás trápil dva roky. Nešly otevřít jedny zadní dveře. Prasklo tam lanko, a to opravit, to je kumšt. Ve finále se s tím táta mořil sedm hodin, já byl v tu dobu už tam, kde jsem i teď, v Olomouci. Ale zadařilo se a auto jsme prodali za stejnou cenu, za jakou jsme ho před dvěma lety kupovali. A to je co říct, vždyť je mu víc než mně. Já teprve za týden oslavím dvacetiny, autu je dvaadvacet. A tímhle sdělením bych uzavřel celý ten dnešní mišmaš. Přihlásím se opět po nějakém čase už nejspíš jako čerstvá dvacítka, a do té doby se mějte. Ahoj!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikky Nikky | E-mail | Web | 19. listopadu 2017 v 13:27 | Reagovat

To už bola letitá Octávka, ale vždy lepšie ako nič. Mne strýko jednu jednotkovú sľubuje už 15 rokov, takže sa tiež bojím, že bude vo veku tej "tvojej".
A čo sa týka tých príhod, ver, že  každý nejaké máme :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama