Já a přírodní vědy? Nikdy

9. listopadu 2017 v 12:07 | Matty |  Školní
Opět vás všechny zdravím. Momentálně se mi protrhla článková stavidla, chci vás odškodnit za to dlouhé čekání a za to, jak jsem vám nahnal, když jsem říkal, že blog končí. Ono by mi to ve finále chybělo. Čili vás teď můžu uklidnit, blog jen tak neskončí. Už jen proto, že sem někteří z vás pravidelně chodí, někteří si najdou cestu poprvé, a každé tohle přečtení je dobrá motivace k dalšímu psaní. No, dnes se podíváme na článek o přírodních vědách. Tedy, abych to řekl přesněji, mé nechuti k nim. Zrovinka včera jsem byl na přírodovědecké fakultě, tedy přesněji v něčem, co se jmenuje Ústav experimentální biologie Akademie věd České republiky. Už na tom názvu mi došel dech. Změnit své zaměření na biologii ale jen tak neplánuju. Už na střední škole jsem ji nemusel, a tohle mě opět utvrdilo, že ji studovat nebudu. Byl jsem tam čistě pracovně. Tenhle ústav se totiž zaměřuje na genetiku, přesněji na šlechtění pšenice, různých druhů trav a banánů. A to je víc než dobré téma na článek. Tady ale musím zaklepat, jednou mi to stačilo.


Přírodní vědy mě nikdy nebavily, a když jsem dostal od prváku výš nejpřísnějšího učitele na celé škole, byl jsem rád, pokud jsem to vždy na konci pololetí uhrál na trojku. Tudíž jsem měl od začátku jasno, že tímhle směrem nepůjdu. Ale co naplat, vrátil jsem se holt znova do středoškolských let. Redaktor řekne a já jdu. Je to jako v jakékoliv jiné práci.

A tak jsem na třetí dorazil. Bylo s tím spojeno zase trochu dobrodružství. Už nevím, kolikrát jsem tady říkal, že můj orientační smysl nestojí za moc. A přírodovědecká fakulta leží na samém okraji Olomouce, kde jsem nikdy nebyl. Takže dostat se tam pomocí MHD, to bylo docela dobrodružství. Když k tomu připočteme kampus o rozloze asi jako celý Vatikán, kde není ani jediná mapa... Byl jsem prostě rád, že jsem došel. Hned po vstupu se mě ujala paní doktorka, se kterou jsem se na návštěvě domlouval, že si pro mě za chvilku někdo přijde. Nakonec jsem na celé prohlídce nebyl sám, dorazili ještě dva lidé, i když byl předtím k mému překvapení ústav úplně prázdný. Člověk by řekl, že lidi bude experimentální biologie zajímat a ono prd. Po chvilce se nás ujal příjemný mladík, netipoval bych mu ani třicet. Kolik ten strávil na studiích, než se dostal sem, to by mě vážně zajímalo. Ale radši jsem se neptal. Ještě by mě vyrazil, a já potřeboval hlavně fotky a fakta.

A tak jsme vyrazili. Byli jsme silná sestava. Kromě mě tam byli ještě otec s dcerou, přičemž já z biologie znal jen to, co mi utkvělo kdesi hluboko v šedé kůře mozkové z hodin doktora Víta, mladá slečna měla o přírodní vědy trochu zájem, takže ta něco věděla, ale samozřejmě ne to, na co jsme přišli, a pantáta neznal už vůbec nic. Prostě parádní vstupní prognózy. Náš průvodce nám to tedy často musel vysvětlovat dost po lopatě. Radši ani nechci vědět, co si o nás pak myslel.

Na začátek asi zmíním to, co se v tom ústavu vlastně dělá. Experimentální biologie opravdu neznamená, že tam šlechtí lidožravou pšenici. I když s tím šlechtěním to má přeci jen něco společného. Hlavním cílem je vypěstovat odrůdy odolnější proti nemocem, a to pomocí křížení a zkoumání DNA a chromozómů. V případě trav, které tam pak pěstují, se snaží spojit její vlastnosti do jedné, vylepšené. Z toho, co jsem pochytil, jsou totiž různé druhy trav, některá je vhodná na anglický trávník, jiná na golfový pažit, a ta, co vám roste za barákem, ta není vhodná vůbec na nic. Za předpokladu, že vám za barákem neroste ta jedna konkrétní tráva slečny Marie.

Začali jsme u něčeho, co se jmenuje průtokový cytometr. Že nevíte, co si pod tím máte představit? Je to prostě velká rachtající krabice s nějakými lasery a já nevím čím. Prostě jako přerostlá bedna od počítače. Tahle bedna ale dokáže oddělit ze vzorku rostlinky jednotlivé úseky chromozomů. Tady bych udělal malou odbočku. Jestli mě něco z toho všeho položilo na lopatky, byla to informace, že taková pšenice má pětkrát větší genom než člověk. To je tedy síla. Proto je zkoumání celého genomu naráz nemožné. Tým vědců si tedy vždy oddělí jeden konkrétní úsek a ten dále zkoumá, a to právě pomocí toho cytometru. Ale na takové zkoumání je třeba hodně vzorků, a oni mají jen jeden. Proto mají v ústavu cosi, čemu říkám množírna. Tam se už podle názvu vytříděné vzorky množí. Ale pozor, v bakteriích. Z pobytu v té místnosti mi nebylo volno u srdce. Nejsem hypochondr ani nic jiného, ale aby na mě skočila bakterie zkřížená s pšenicí? Ne, děkuju. Z každé bakterie pak vyroste v jakémsi výživném gelu celá kolonie, takže vzorků je pak dost. Nějakým způsobem je pak musí zase vytáhnout z těch bakterií, ale to už jsem nepochytil, jak. Namnožené kolonie se uchovávají v mrazácích. Prostě jedna celá místnost je vyskládaná chladničkami podél všech stěn. Ale rozhodně to není jako váš mrazák v kuchyni, v tomhle je mínus osmdesát. Náš průvodce jednu kolonii vytáhl a ukázal nám ji. Pochopitelně v rukavicích, jinak by si strhnul kůži. Bakterie prý při takové teplotě neumírají, ale jen hibernují. Když je zahřejí, zase se proberou a fungují dál. To je obdivuhodné.

Teď se asi ptáte, když zkříží dva druhy pšenice (a možná něco málo z bakterie), jak poznají, co se změnilo. Oni si jednoduše určité části chromozomů nabarví nějakým speciálním barvivem a pak zkoumají, zda části v novém vzorku jsou či nejsou, popřípadě jestli jsou na stejném místě. Mně ani vám by to nic neřeklo, ale oni jsou z toho schopni vyvodit nové vlastnosti. Jak tohle všechno dokážou, to mi nejde do hlavy.

Pak jsme se konečně přesunuli k banánům, tedy přesněji řečeno do skleníků a do růstových komor. Některé odrůdy, které potřebují velké teplo, se pěstují v komorách s přednastavenou teplotou, vlhkostí, a tak dál. Jiné jsou normálně v zatepleném skleníku. Nerad bych, abyste si mysleli, že jsem měl kolem sebe samý banán. Byly to jen rostlinky. Ve zdejších podmínkách, kdy se pěstují v malých květináčích, banány růst nemůžou, a lidem jde tady jen o výzkum. Náš průvodce nám vysvětlil, že pokud banánovník začne kvést, rostlinu to tak vyčerpá, že v podmínkách, jaké má v ústavu, prostě odumře. Proto nejsou vědci právě nadšení, když jim vyraší květy. Celkem prý mají v ústavu přes sto druhů banánů a je to největší sbírka ve střední Evropě. Opět jde hlavně o šlechtění a odolnost vůči nemocím. Tady opět přídám další informaci. Když máte banánové plantáže, nejsou to stromy, které jdou za sebou v rodové linii. Je to pořád jedna rostlina. Banány pěstované takto uměle - pro slizeň - totiž nejsou schopné se množit. Asi jste si už všimli, že váš banán z Tesca v sobě nemá semena. Proto se šlechtění musí provádět jen z divokých druhů a je to práce velmi důležitá. Pokud se totiž objeví nemoc, proti které není "mateřská" rostlina odolná, padnou tomu za obět celé plantáže.

Kromě banánů ale rostly ve sklenících i druhy trav a pšenice, opět na výzkum, a kromě toho, protože skleník částečně vlastní soukromníci, i chilli papričky. To jsem se musel normálně smát. Smích mě ale rychle přešel, když se na nás ze stropu spustilo zavlažování. To byla opravdu ironie, že se to spustilo zrovna ve chvíli, kdy jsme byli vevnitř. Celé to řídí automaty, takže to nemohla být práce nějakého škodolibce, ale stejně. Že zrovna v ten moment.

Tím naše prohlídka skončila a já jsem byl za to vlastně rád. Fotek i informací jsem si nasbíral dost a z přehršele cizích pojmů a latinských výrazů už mě skoro bolela hlava. Ještě že na nás průvodce celou dobu nemluvil takovou tou jejich hatmatilkou, to bych asi utekl po půlce prohlídky. Ale znova jsem si připomněl, že tímhle směrem se já prostě nevydám. Stačilo mi vidět třeba názvy chemikálií, a už jsem z nich ani nevydoloval vzorce. Ale nepopírám, bylo to poučné a zajímavé. Napříště si dám pozor na chléb, abych v něm náhodou neměl bakterii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama