Vánoční Aš - pohroma už od rána

27. prosince 2017 v 13:39 | Matty |  Životní trapasy
Řekl bych, že nadpis je tentokrát skutečně všeříkající. Stejně jako před rokem jsem se vypravil na vánoční turnaj do Aše. Je to spíš odpočinková záležitost, kde jde o sportovní atmosféru mnohem více než o výsledky. O těch vám tady taky něco povím, ale předně se budeme zabývat tím, jak se celá věc pěkně zamotala. Uvidíte, že to opravdu stálo za to.


Všechno začalo už hezky ráno. Byl jsem domluvený se spoluhráčem (dnes už bývalým) z Karlových Varů, že pojedeme spolu a já mu jen přispěji na benzín. Přeci jen já to mám do Aše padesát kilometrů, což není zrovna vzdálenost, kterou bych zvládl překonat jinak než s motorovým pohonem. Běhám sice rád, ale maraton za 2:30 opravdu neumím. A na kolo byla zima. Tedy, abyste rozuměli, když mi v sedm ráno pípla esemeska, že spoluhráčovi je špatně a nikam nejede, už už jsem se pro to kolo hnal do sklepa, ale nakonec jsem uprosil tátu, aby mě odvezl. Ono by to v těch mínus pěti, nebo kolik tady ráno bylo, bylo leda na zápal plic. Možná si říkáte, proč jsem tam nejel já svým autem. Dobrá otázka. Ono je teď někde bůhví kde. S jistotou vím jen to, že není u mě a není už na mě ani psané. Prodali jsme ho. Je to logické, v Olomouci by mi sloužilo možná jenom jako okrasa - finančně bych ho neutáhl, a kromě toho je tu velké riziko, že se na něm něco v brzké době podělá, protože je o pár měsíců starší než já. A co pak já s ním čtyři sta kilometrů od baráku... Za této situace bylo rozumnější ho prodat, což ale znamenalo, že v tuhle chvíli jsem odkázaný na blahovůli rodiny nebo veřejnou dopravu. A ta, jak víme, o svátcích není zrovna pravidelná. Cestu zpátky už jsem s ní ale absolvovat měl. Opakuji, měl.

Když jsem se konečně do Aše nějak dohrabal, spadla mi brada nad účastí. Nakonec se sešlo i takhle o Vánocích 63 hráčů. Když si vezmete, že se měly hrát základní skupiny dvouher, vyřazovací část, čtyřhry plus soutěž útěchy, vyjde vám jediný možný výsledek. Já sám jsem se balil v době, kdy táhlo na sedmou večer. Podotýkám ještě, že se začalo o půl desáté. Prostě nádhera. Organizátoři s takovou účastí asi nepočítali, i když podle jejich slov nebyla rekordní. Asi bych měl tady v krátkosti shrnout moje výsledky - základní skupina ode mě byla pohroma a děs. Do čtyřhry - ta se losovala z klobouku - jsem dostal obranáře, a kromě druhého setu jsme spolu v jediném zápase nevydřeli nic. Nakonec se mi začalo dařit až pozdě odpoledne v útěše - po strašném začátku jsem otočil první zápas, ten druhý kromě jednoho setu doslova vydřel v koncovkách a vypadl s jasně lepším soupeřem až ve čtvrtfinále - držel jsem se s ním jen jeden set. Ale nakonec to nebylo tak špatné, jak to po tom začátku vypadalo.

Pro vás asi bude mnohem zajímavější to, co se dělo mezi jednotlivými zápasy, kdy jsme posedávali a čekali, až se ozve naše jméno. I na tenhle vánoční turnaj se sjelo pár hráčů, které jsem znal z loňských bodovacích turnajů. Mezi nimi i moji dva vrstevníci, možná o něco mladší než já, ale herně určitě výš - Eliška a Dominik. Dominik od letošní sezony hraje druhou ligu za Sokol Bor, kam přestoupil, Eliška od příští sezony míří pro změnu do druhé ženské ligy. Ale nemyslete si, že jim tyhle sportovní úspěchy stouply do hlavy - oba jsou to skvělí kamarádi. Potrénují, poradí, pokecají. A protože se hlavně základní skupiny dvouher hrály postupně - bylo jich 16 a stolů jen šest - a vyvolával se zápas po zápase z každé skupiny, měli jsme hlavně na řeči dost času. To nám ale docela komplikoval Eliščin mladší bratr, který taky hraje. Je totiž hyperaktivní, i když za to nemůže, trpí jakýmsi syndromem. Takže celou dobu se vedle nás pohupoval na nějaké tyči, a mně i Elišce to hlavně zpočátku dost lezlo na nervy. Musím říct, že já bych to s ním doma nevydržel, takže Eliška má můj respekt, že to zvládá relativně v klidu. Sice občas dost houkla, ale mě přesvědčovala, že je dokonale v klidu. V tom případě ji teda nechci vidět, když se naštve... U stolu má ránu jako hrom, takže docela přirozeně jsem si vyvodil, že rány umí dávat i mimo stůl. Takovým holkám by radši měl člověk ustupovat, pokud nechce do důchodu přijít o půlku zubů. Uvedu tady pár našich dialogů, a doufám, že mi za to Eliška ty zuby fakt nevyrazí.

Pořadatel: "Na stůl číslo 6 Dospíšil - Jánská!"
Jakub (Eliščin mladší bratr): "Hraješ, dělej!"
Eliška: "Hráblo ti? Já nejsem Jánská."
Já: "To budeš leda, až se vdáš."
Eliška: "Pěkně děkuju…"
Já: "Ale vezmi si, taková hezká sportovní rodina, tam bys zapadla." (tři z jejich rodiny hrají stolní tenis)
Eliška: "Sportovní možná, ale fakt ne, díky. Syn už jim trochu odrostl." (otec a syn jsou pořadatelé toho turnaje, synovi je přes čtyřicet a on sám má jen dceru)
Já: "A o změně orientace jsi neuvažovala?"

(V tu chvíli se Eliška tvářila, že mi regulérně jednu vrazí. A já se nedivím.)

(Jakub šlohne Elišce nějaký džus)
Eliška: "Dej mi to!"
(pije dál)
Eliška: "Řekla jsem, dej mi to! Jakube! Já ti jednu šlehnu!"
Já: (Kroutím hlavou a snažím se nevměšovat. To jsou rodinné záležitosti.)
(Eliška se za ním pustí a po chvíli se vrátí s prázdnou krabicí a vražedným pohledem, a po Jakubovi ani vidu, ani slechu. Já v sobě stěží dusím smích.)

Pravé problémy nastaly teprve večer. Jak už jsem zmínil, domů jsem měl jet vlakem, ale turnaj se děsně natáhl, a kromě toho Aš je jeden ze zadků světa. Domů mi jel jen vlak v 17.47 a pak až v 19.45. A ten v 17.47 jsem prošvihl. Takže doma bylo docela divoko. Pochopitelně jsem si to pak doma trochu vypil, protože, uznávám, měl jsem se prostě sbalit a odejít. Původní plán byl ten, že pojedu vlakem do Chebu a tam se sejdeme. Vyrazil jsem proto na nádraží. To je na okraji Aše, je to kilometr a půl a venku byla už úplná tma. A protože jsou svátky, čekárna už byla zavřená. Paráda. Volno u srdce mi úplně nebylo. Pak jsem se dozvěděl, že pro mě táta jede a nasměroval jsem ho na nádraží. Jenže mi jaksi nedošlo, že v Aši jsou nádraží dvě. To je ironie, že - zadek světa a dvě nádraží, na která dohromady skoro nic nejede. A když mi volal, že stojí před nádražím a já ho nikde neviděl, došlo mi, jak úděsně jsem to zase zvoral. No, ta zpráva ho moc nepotěšila. Čili jak půvabně den začal, tak taky skončil. Ve finále jsem si těch dvě stě najetých kilometrů taky zaplatil, protože dohoda byla dohoda. Měl jsem to jak taxíkem. Příště si podobné věci budu hlídat, protože tímhle jsem ostatní doma opravdu nepotěšil…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikky Nikky | E-mail | Web | 27. prosince 2017 v 17:36 | Reagovat

Aš bol zrejme až až :-D Ešte že ťa rodina zachránila :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama