Nejnebezpečnější práce

27. února 2018 v 20:42 | Matty |  Nezařazené
Za svůj krátký život jsem si prošel několika pracemi - brigádami, praxemi a tak všelijak podobně. První byla práce v kuchyni, tedy v něčem, co se jmenuje Sokorest. Sokolovský restaurant, jestli někdo nechápe. To nebylo zrovna hezké. Těch osm hodin leštění digestořů zažraných od celoročního tuku mi ukázalo, jak můžu být rád, že mám doma myčku nádobí. Ale ještě horší práce byla ta, kterou jsem dostal dva roky nato. Rekultivační práce. No, přesněji řečeno to bylo osekávání. Se srpem kolem lesní školky. Šel jsem tam dvakrát, vždy přes prázdniny. A něco z toho opravdu stálo za to. Vyjmenoval bych pár příhod.


První rok jsme začínali s pilkou. Prostě každý den v šest ráno jsme si nafasovali pily a šlo se do lesa. Tam je vysazená smrková mono... to... sakra, teď jsem to zapomněl, to slovo. Mono...kultivace? Ne, to ne. Jo, už to mám! Monokultura! Fuj, to bylo. Na kulturní zprávy se specializovat asi nebudu, nebo bych do článků asi sekal pravidelně podobné kiksy, jako se mi už jednou povedlo. O tom zase jindy. A teď teda dál. Malá potíž byla v tom, že do lesa to bylo tak kilometr od té naší maringotky. Tedy, tu maringotku nám později posunuli blíž, aby bylo jasno. Ale teď jsme prostě chodili po svých. Mně tehdy bylo 16 a neměl jsem řidičák, takže těch osm kilometrů do práce jsem dával na kole, jako většina z nás. Autem se tam stejně blbě dojíždělo, bylo to po písku, takový ranní off-road. Takže každé ráno jsme sedli na kola, pilku přes říditka (zuby od nás, pokud možno) a jelo se. No a jednou, když jsem jel, jsem cítil, jak se mi pilka lehce otírá o stehno. Říkám si, kašlu na to. Ale když jsem dojel, svítilo mi na zadní straně stehna takových pět hezkých škrábanců. Jako od tygra. To jsem byl vyloženě rád, že jsem se o tu pilu neopřel víc. Nabroušená byla tedy důkladně.

Naším úkolem bylo zbavovat ty smrkové kultury jiného plevele, hlavně bříz. Když byly zdřevnatělé, to šlo v pohodě, daly se upilovat. Bohužel totéž se nedalo říct o případě, kdy to byly jen takové měkké proutky. To se muselo těmi zuby spíš trhat. Takže to vypadalo takhle - nasadíte pilu a taháte ji proti proutku. Panovalo jedno zásadní pravidlo - tahat rostlinku k sobě a pilu od sebe, jinak byste si ji zarazili do nohy... Bohužel to mělo malý nedostatek v tom, že jakmile rostlinka povolila, podle toho, kam jste působili právě větší silou, jste zahučeli buď po zádech do bodláků a pilu přitom hodili na hlavu někomu dalšímu, nebo jste na tu vaši pilu letěli po hubě. A teď si vybrat...

Další takovou nepříjemnou věcí, která se nám tehdy stala, byla ta úmorná vedra. Dva týdny po sobě přes den pětatřicet ve stínu. Vypadalo to tedy tak, že jsme si ráno od šesti tak do půl deváté mákli, aby se kus udělal, a pak se do dvou zalezlo do stínu. Kromě půl hodiny polední přestávky jsme ale museli zalézt pokud možno někam do houští a špicovat u toho uši, jestli nejede kolem nás v autě hajný. Kdyby nás nachytal, jak v pracovní době tlučeme špačky, byla by z toho regulérní bouřka. Z toho plynula jedna veselá příhoda. Jeden kamarád si ráno zapomněl svačinu, a tak se jeho táta přihlásil, že mu ji doveze. Ale milý kolega se nám o tom jaksi nezmínil. Takže my jen tak poleháváme a najednou slyšíme za humny auto. To tedy každý vyletí, rukavice nasadit, pilu do ruky a po hlavě na nejbližší plevel. A když jsme uviděli, že to vůbec není náš hajný, ale nějaké cizí auto, bylo nám z toho leknutí a vedra regulérně na infarkt... Jo a když už jsem o pár řádků výš zmínil tu bouřku, jednou jsme si to nepohlídali a hajný nás u toho chytil. Prostě neslyšeli jsme ani auto, ani klapnout dveře a najednou stál mezi námi, a my tam ležíme na dekách, někdo mobily, někdo knihu... I omezenější člověk než hajný, který vypráví na informační schůzce vtipy, kterým se nikdo nesměje, by si domyslel, co se děje. Takovou bouřku jsem nezažil ještě nikdy a doufám, že už ani nezažiju.

Předloni se naše práce trochu změnila. Tentokrát jsme místo pil nafasovali srpy a šlo se kosit trávu. Vždycky metrové řádky mezi stromky a už se jelo. Tady bych měl ale zmínit, jak se těžko seká suchá tráva srpem. Skoro to nejde. Proto to jde nejlíp brzy ráno, než to vyschne, ale to má taky svoje mínus. Předně to, že když se k tomu skloníte, máte trávu po ramena a při každém seku vám tak do obličeje nalítá hromada té ranní rosy. Já s brýlemi na tom tím pádem nejsem právě pohodově... A to ještě nezmiňuju ty otravné haldy miniaturních mušek, které se ukážou, jakmile se trochu oteplí, a nezažene je ani deodorant. Takže když jste dole, máte od much pokoj, ale necítíte ruce, nohy ani záda, a když se zvednete, odháníte si od obličeje kolem dvaceti černých teček. Těžko si vybrat, co je lepší.

Ale pořád lepší mušky, než to, co na nás někdy číhá mezi řádky ve vysoké trávě. Vosí hnízda. Jo, čtete dobře. A nejblbější na tom je, že jeden je nevidí, dokud do nich nevrazí nosem, nebo spíš srpem, a to je kurňa malér. Člověk si nejprve myslí, že trefil nějakou hroudu, stává se to, ale pak se před ním najednou vyrojí celé mračno vos. Tohle má jediné řešení. Zahoďte všechno, co máte v rukou, a vemte nohy na ramena, jinak si vážně koledujete. V nejlepším případě pak budete poskakovat kolem ještě deset minut. Věřte mi, vím o čem mluvím. Předloni se to stalo asi dvakrát, jednou jsem to hnízdo trefil já. To pak pokaždé zdrhá nejen ten nešťastník, ale i všechno na dvacet metrů kolem, a z dobrého důvodu. Já se sice z toho kopce tehdy hnal rychlostí Usaina Bolta, ale stejně jsem stihl dostat dvě žihadla. A vážně jsem pak těch deset minut kolem poskakoval. Ještě, že na to nejsem alergický, protože to by měla rychlá zase práci navíc. A loni za to parkoviště jsem byl vážně rád. Sice sem tam nějakou vosu v budce zabiju, ale aspoň po mně nevystartuje celý roj. A taky nikomu neházím pilu na hlavu. Prostě, tohle už si asi nezopakuju. Legrace tam sice je, jako všude, ale ty mínusy za to asi nestojí.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 27. února 2018 v 20:55 | Reagovat

Já mám vosí hnízda ráda. :-)
Na Vánoce. :-P

2 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 27. února 2018 v 21:51 | Reagovat

Teda, to je jedna vtipná historka za druhou - bohužel ovšem ten druh vtipných historek, který se vtipným stává tak rok po události, protože do té doby je to horor :-D

3 Matty Matty | 28. února 2018 v 20:33 | Reagovat

[1]: Jo, ty mi taky nevadí, ale jinak vosy nemám rád, a už vůbec ne schované v trávě :D

[2]: Sám bych to líp neřekl. Hlavně tomu, že tam jeden poskakuje jak zajíc střelený brokovkou, se jde zasmát až po takové době :D

4 Leník Leník | Web | 3. března 2018 v 9:24 | Reagovat

S vosami mám také zkušenosti.. Jezdím na koně. Tam máme stodolu a každý den tam koním steleme z balíků slámy. Jednou v létě jsem stlala a narazila vidlemi na vosí hnízdo. Samozřejmě jsem v tom balíku stála. To bylo něco hrozného. Chytla jsem asi 3 žihadla do nohou.
To samé se mi stalo před rokem. Také na slámě, akorát se čmelákem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama