Ranní šokové probuzení

19. února 2018 v 10:07 | Matty |  Nezařazené
Taky nesnášíte, když vás ráno něco nebo někdo vytrhne ze sladkého sna? Zrovna jste v tom nejlepším, krásná slečna se k vám blíží... No, nechme toho. Ostatně mně se tohle nikdy nezdá. Mně se zdá buď magořina level non plus ultra, nebo věc, ze které udělám příběh na román. Nesmějte se, tak to je. Ten nápad na knihu, na které teď pracuji, opravdu přišel ze sna. Sice jen ten základní koncept, ale stačilo to. A pak co nejde s trochou fantazie.

Sny jsou věc krásná. Pomůžou člověku zapomenout, i když má někdy ještě hodinu po probuzení barvu jako rak a přemýšlí, co se mu to krucinál zdálo. To je v případě těch hezkých snů. V případě nočních můr máte ještě tak hodinu po probuzení taky červenou barvu. Ale k tomu taky tep sto osmdesát a náběh na mrtvici. Jeden takový sen si pamatuju dodnes, je to už pěkných pár let zpátky. Nevím jak se mi do snu dostal Jakub Janda, ten náš skokan na lyžích. A řach, najednou tam místo Jandy byl nejspíš Tyrannosaurus rex a já se vzbudil uprostřed noci mokrý snad i mezi půlkami. A něco podobného se mi stalo i dneska ráno, ačkoliv žádný T-rex tentokrát v mém snu nebyl a Janda v obleku kandidující za ODS do Poslanecké sněmovny už vůbec ne.


Stalo se to vlastně docela přirozeně. Včera večer jsem se vrátil na kolej, protože mi dneska začíná škola, a spolubydlící tady zase nebyli. To už jsem si říkal, že mě musí naučit ten trik, jak tu v neděli večer nebýt, když je v pondělí ráno škola. No jo, když to sem taky nemají pět hodin... Takže jsem večer usnul na pokoji sám. A stala se taková rozmilá věc. Já už ráno jen pospávám, a tak mi do myšlenek, které fakt nebyly v sedm ráno einsteinovské, začal pronikat nějaký zvuk. V první chvíli jsem si myslel, že se mi mozek zase zcvoknul. Už jsem jen čekal, kdy se mi objeví Janda a styracosaurus... Ale ten zvuk nějak nechtěl přestat. Tak jsem otevřel oči, co se to sakra děje. A přímo nade mnou se skláněl Filip a hmatal... naštěstí ne mně po krku, ale po hlavě topení, které je za mou hlavou. No lidi, jak ve mně hrklo, to se nedá popsat... Fuj! Kdybych byl ženská, tak už asi křičím, a kdybych měl trochu míň rozvahy a víc síly, tak chudákovi Filipovi rovnou z toho lehu jednu střelím. Nestalo se naštěstí ani to, ani ono. Jen jsem ještě tak pět minut přemáhal mrtvici. A těch sto osmdesát za minutu jsem fakt asi měl, jinak si nedovedu vysvětlit, že jsem vypadal jako uvařená kreveta. Myšleno co do barvy. Nožičky mi ještě nevyrostly. Ale kdo ví, třeba se to příště přidá jako vedlejší účinek, jestli mě Filip zase takhle vyděsí. Teď mě napadá, v souvislosti s tím mým koktáním, lidi mi několikrát říkali, jestli by nepomohl nějaký pořádný šok. Tohle byla nejspíš definice, takže jestli tohle nepomůže, tak už fakt nevím... To už budu asi muset nad sebou příště místo Filipa vidět kobru nebo medvěda. Nebo Ivču, to by někdy taky stačilo. Ale to už bych asi vážně umřel...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 19. února 2018 v 15:06 | Reagovat

Takovéto šoky po ránu taky nemám ráda :-D

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. února 2018 v 18:07 | Reagovat

Tak to bych po ránu nejspíš nepřežila, ani nevím, jestli bych se na ten křik v ten okamžik zmohla. Spíš bych volila varinatu b) a to pořádně dotyčného plesknout v zájmu vlastní sebeobrany, ať už by to byl kdokoli :D .

3 Heaven Heaven | Web | 19. února 2018 v 19:05 | Reagovat

Šoky po ránu mi dokáží pěkně pokazit den :D Hlavně třeba telefonáty od lidí, kterým to prostě musím zvednout, jinak by mně sežrali za živa :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama