Jak pracuju u pošty

10. března 2018 v 8:00 | Matty |  Životní trapasy
Víte, co se říká. Každá kačka do kapsy dobrá. A tak jsem se toho chytil a našel jsem si práci u pošty. Chodím teď po Olomouci s takovým tím vozíčkem na kolečkách, díky kterému se každou chvíli málem přizabiju, a roznáším letáky. A opravdu se to nejeví tak nudné, jak by se to mohlo zdát.


Když je člověk na vysoké škole, občas musí tak trochu vypomoct a odlehčit rodině, díky které se na ta studia vlastně dostal. Hlavně kvůli tomu jsem na tu nabídku brigády vlastně kývnul. Našel jsem si to na netu a vypadalo to dobře. Jednoduchá práce, pochůzky dvakrát týdně, mzda 2000 - 3500 za měsíc podle práce, flexibilní směny, zkrátka ideální pro studenta. A tak jsem to vzal. Paní mi odepsala během pár dní, že se mám dostavit na poštu, a tak jsem šel. Jenže potíže začaly už u vrátnice. Rozumějte, než vás pustí nahoru mezi zaměstnance, musí si to ověřit. A tak se od vrátnice volalo nahoru, jestli tam opravdu mám co dělat, žádali si občanku, jméno, datum narození - jak kdyby člověka chytli s bombou nebo něčím. A přitom jde jeden jenom na pracovní pohovor. No, nakonec si mě přišla paní vyzvednout a uvedla mě nahoru. Tam jsem nejprve dostal dotazník. Tedy, nevím, jak vypadají pracovní dotazníky, ale tenhle byl tedy dost podrobný, musel jsem uvádět dokonce to, jestli jsem nebo nejsem příbuzný s jiným zaměstnancem pošty nebo jestli mám přiznané zdravotní postižení. Když jsem se těmi čtyřmi á-čtyřkami prokousal, našli mi vhodný okrsek, abych to neměl daleko od místa, kde bydlím. K tomu se mimochodem váže další veselost. Nahlíželi mi do toho, když jsem vyplňoval adresu, a podle toho už mi chtěli najít okrsek. Ulice Jiřího z Poděbrad totiž v Olomouci taky je. Teprve, když jsem dopsal "Sokolov", vzali to hodně rychle zpátky. Tak jsme se všichni pobavili. Nakonec jsem dostal okrsek asi deset minut od kolejí, což je paráda. A protože tam zrovna neměli koho poslat, domluvili se se mnou hned, že si to další den odpoledne vezmu.

A tak jsem přišel další den. Jenže ouha, na vrátnici byla v tu dobu jiná dvojice a ta mě neznala. A tak se začalo nanovo - občanku, jméno, datum narození, telefonát. Jestli tam příště bude zase jiná dvojice a zase se mě zeptá, asi si tu bombu už fakt donesu, aby měli aspoň důvod. Nahoře jsem nafasoval letáky, tentokrát jen jeden druh, a vyrazil jsem. Dostal jsem dokonce mapku, kudy mám chodit, ale ta mi k ničemu moc nebyla, stejně jsem se ztratil. A když jsem se po skoro čtyřech hodinách vrátil, divili se, že mi toho tolik zbylo. Nakonec se po včerejšku ukázalo, že jsem nepočítal u rodinných domů zvonky a tím to celé způsobil. No, napříště si budu už dávat pozor. A dodám, necítil jsem nohy. Na papíře se to zdá krátké, ale zkuste si to projít oběma směry.

A protože jsem to tak zvoslil, dostal jsem v pátek na zaučení paní, která na mém úseku dělá kontroly, že to se mnou projde. Jenomže na ten den bylo letáků šest, takže se to muselo seskládat do sebe. To se prostě vezme jeden leták, v mém případě Kik, otevře se, a do toho se naskládá všechno ostatní, a takhle asi pětsetkrát. Na konci už mi z toho solidně hrabalo, nebudu lhát. Díky tomu mám přehled o všech slevách od Coopu až po koberce. Přišel jsem na devátou. Vyrážel jsem o půl dvanácté. Takže asi tak. A těch letáků bylo tolik, že celý ten vozík byl plný, takže vážil asi třicet kilo. Vytáhnout to cestou na nějaký vyšší obrubník, to byl kumšt. A k tomu, jak jsem ho táhl za sebou, mi každou chvíli štrejchnul o nohy. To jsem pak pro změnu zavrávoral, okopal špičku boty, jak jsem se to snažil vybrat, a kolikrát div ještě neletěl po hubě na zem. Zkrátka parádní pocit. Po každém baráku jsem pak jen úlevně vzdychal, že je ten vozík zase lehčí. A protože to včera bylo "šest v jednom", asi dvě ulice před koncem mi letáky došly a musel jsem to vzít na poštu na otočku ještě jednou. A cestou jsem šel kolem kolejí. Říkám to proto, že během toho skládání na poště jsem docela dost pil, a tak se mi od začátku roznosu chtělo na záchod. Není nic horšího, než když to házíte pod stromek a někdo jde kolem. Takže čert vem vozík, zaparkoval jsem ho před kolejemi a vyběhl si nahoru do pokoje na záchod. A přibalil jsem rovnou i něco k snědku, když už jsem tam byl, protože hlad už jsem měl pořádný.

Přiznávám, že ač se to nemusí zdát, nosiči letáků to také nemají lehké. Schránky jsou sice venku, ale u některých jsou na vnitřní straně plotu, pokud je to rodinný domek. A to je problém v případě, že je za plotem pes. A na mém úseku je zrovna jeden obrovský vlčák, který má tendenci pokaždé, když někoho vidí, skákat po plotě a štěkat jako cvok. A nedělám si legraci, ten pes je tak obrovský, že vždycky, když vyskočí, má nad plotem celé přední tlapy a tlamu. Až jsem se bál, že ten plot přeskočí a půjde po mně. Můžete si domyslet, že k tomu domu jsem se neodvážil, přišel bych totiž minimálně o ruku. Další věc se psy. Když je potkáte na ulici, může to být taky zábava. Šel proti nám starší pán s jezevčíkem. Zrovna jsem doházel do schránek letáky a paní šla mezitím napřed. Abych ji dohnal, proklusal jsem i s tím vozíkem kolem a psovi se to nelíbilo, takže po mně vyjel a div mi nerafnul po nohách. Zpozoroval jsem to tak říkajíc koutkem oka, takže kolem pána i pejska jsem leknutím protančil třemi takovými baletními kroky. Těmi po špičkách. A v rychlíkovém tempu. No, nekousnul mě, ale lekl jsem se slušně.

Suma sumárum, včera jsem začínal v devět a končil ve čtvrt na čtyři. Jsem placený za práci, takže jsem zvědavý, kolik to vlastně bude dělat. No, to se dozvím nejpozději ve středu, až podle paní vedoucí dojde smlouva. Ale na samý konec musím říct - jestli jsem si myslel, že chození s letáky člověka nemůže unavit, teď přiznávám - mýlil jsem se. Ono se to nezdá, ale je to docela dřina. Takže až si příště nalepíte na schránku oznámení "Nevhazujte letáky", myslete na mě a na další chudáky. My s těmi letáky chodíme a vy nás připravujete o výplatu!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hedd hedd | Web | 10. března 2018 v 9:34 | Reagovat

Také jsem chodila s přítelem roznášet. (Brigáda byla jeho, já jen občasně vypomáhala.) A bylo to docela peklo. Když přišlo 8 druhů letáků, seděli jsme hodiny a jen je dávali do sebe. Vozíček jsme si museli vzít vlastní, ale stejně ještě jeden z nás nesl batoh, abychom toho mohli vzít víc, protože letáky nikdy nevystačily na celý rajon a museli jsme se i dvakrát vracet.

Naštěstí už neroznáší.

Zato já jo, ale to je oproti tomuhle slabý kafe. Roznáším nabídky akcí a kroužků od jednoho DDM po školách. Takže pohodička. :-D

2 Eliss Eliss | Web | 10. března 2018 v 10:43 | Reagovat

No, užiješ si při tom spoustu legrace :-D Nejvíce mě pobavila ta pasáž s tím skládáním letáků do sebe :-D

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 10. března 2018 v 13:34 | Reagovat

"Proč jste přišel na poštu s bombou?"
"No byl jsem tu poprvý, lustrovali mě, jak kdybych měl bombu. Byl jsem tu podruhý, lustrovali mě, jak kdybych měl bombu. Tak když jsem šel potřetí, řek jsem si, že jim udělám radost." :D

Teda ale dávat schránky na vnitřní stranu plotu a ještě k nim šoupnout psa... se asi taky bojí bomby, ne?

4 Matty Matty | 10. března 2018 v 15:59 | Reagovat

[3]: Přesně tak, Ann :D
Nebo tam mají něco hodně cenného. Ale někdy je to v pohodě, někteří psi ani neštěkají, je tam jeden, který si naopak vždycky přijde pro pohlazení. To jen tenhle má asi mindrák. :D

5 Nikky Nikky | E-mail | Web | 3. dubna 2018 v 13:48 | Reagovat

Máš to teda zaujímavé, ja som letáky nikdy neroznášala, ale som za to vcelku vďačná. Moja mamina je originál poštárka, bola som s ňou roznášať len raz a stačilo mi :-D

6 Pufflie Pufflie | E-mail | Web | 7. dubna 2018 v 15:29 | Reagovat

To bych ani neřekla, kolik se za roznosem letáků může skrývat lapálií :D Ovšem každé začátky jsou těžké, důležité je to překonat a najít na tom to pozitivní a pak si tu práci užívat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama