Měsíčník 05/2018 - co jsem vám ještě neřekl

15. května 2018 v 20:39 | Matty |  Nezařazené
Zdravím všechny příležitostné i nepříležitostné čtenáře mého blogu. Myslím, že na začátek by byla vhodná jedna moje velká omluva za tak dlouhou neaktivitu. Důvodů je přehršel. Já prostě nevím, co mám dřív dělat, kam mám dřív skočit a vůbec, jestli si místo toho skákání z místa na místo nejít skočit radši z mostu nebo do silnice. Na krku mám zkouškové, doma se to sype, kromě blogu mám spoustu vedlejších projektů, které bych rád dokončil, přičemž některé z nich už mi visí hodně dlouho... Zkrátka, když se nestíhá, tak se prostě nestíhá. Já si občas nestíhám už ani stěžovat, že nestíhám. Ale v jedné věci vás mohu uklidnit. Blog bude aktivní dál. Takže občas sem i zavítejte, třeba tu něco přibyde.

No, tak dál. Vzhledem k tomu, že už je to měsíc od chvíle, co jsme měli na blogu poslední článek, jsem za tu dobu nastřádal poměrně dost historek. Mohu vám tedy tady odvyprávět to, co jsem nestihl za měsíc. Bude to tedy hodně dlouhé, ale doufám, že vám tím to čekání aspoň trochu vynahradím.


V rámci tohohle retrospektivního výletu do minulosti bych rád začal u něčeho, co se stalo v době nedávné. Těch inteligentních výrazů si nevšímejte, tohle jsem psal o půl dvanácté v noci po sedmihodinové cestě ze Sokolova do Olomouce a podle toho to vypadá. Kdysi už jsem tady zmiňoval, že jsem vzal práci u České pošty. Aby bylo jasno, tu práci dělám doteď, je to poměrně dobrý přivýdělek a jedno volné odpoledne týdně si vždy najdu. Jenže je s tím spojeno taky pár problémů - kromě hysterických psů i běžné dopravní a celkově životní situace. Jako třeba to, že se někde opravuje potrubí. Ono se opravuje zrovna na jedné z mých ulic. Takže si to představte. Já tam přijdu s poštovním vozíkem. U chodníku jsou vykopané příkopy, přes které se dá jen přeskočit nebo přejít po prknech, všude chlapi s lopatama, do toho se tam motá bagr a takový ten malý nakládací vozík, sem tam projede řidič, který vyjíždí ze zadní části ulice, kde se neopravuje, a uprostřed toho všechno mumraje se motám já, abych dal lidem do schránek pár letáků. Zkrátka pohádka. Chlapi se docela nasmáli. Většinou to pro mě dopadalo tak, že když už jsem se promotal mezi příkopy a vší tou vykopanou hlínou bez toho, že bych hodil hubu, vzal jsem z vozíku pár letáků, vozík nechal stát uprostřed silnice, přeskočil příkop, dal letáky do schránky, přeskočil příkop zpátky, málem jsem do něj zahučel, vzal vozík a šel se zase motat. A pak že roznášení není tělocvik. Je, a pořádný. A aby toho tedy opravdu nebylo málo, spustil se uprostřed ulice liják. Ten den byl jen první ze tří, podotýkám, ty bouřky z vedra člověka taky nepotěší. Takže to jsem přes ten příkop musel dostat i vozík, abych se s tím vším šel schovat někam do vchodu. Ten vozík má sice přikrývací plachtu, ale to je pořád jen plachta a když je ten vozík plný, prostě to promokne i tak a lidi si stěžujou, co to mají ve schránkách za toaleťák. Jenže slabé na tom bylo, že ta ulice byla jedna z prvních, kterou na úseku mám. Vozík byl tedy narvaný až po střechu, a ono se to nezdá, ale v takovém stavu váží dobře padesát kilo, a zkuste to dolovat z příkopu. Nakonec musel pomoct dělník a já se tedy do jednoho vchodu doštrachal. Tam jsem počkal, až to přejde a šel roznášet dál - tedy až po tom, co jsem ten vozík, co teď vážil čtyřicet devět kilo a devět set devadesát gramů dostal z toho příkopu podruhé...

No, když už jsme zmínili pracovní starosti, zmiňme okrajově i ty školní. Není to tak dávno, když jsme měli ty krásné teplé dny, že jsme si šli jako skupina sednout s mladou paní magistrou místo do dusné třídy ven na lavičku a tam jsme řešili studium. Paní magistra je také vášnivá "běhna", jak říká ona. A náhodou mi na Facebooku přijala přítelství, takže jsem mohl vidět, že si tam občas dává fotky ze svých výběhů, včetně fotek, kde jsou vidět jen její nohy. A protože nálada byla hodně odlehčená, zavedl jsem na to řeč, jmenovitě jsem paní magistru pochválil, že má hezké nohy, a pak musel vysvětlovat, proč ji takhle sleduju. No nařehtali jsme se u toho jako blázni a nakonec nás asi pět šlo spolu s ní v devět večer do charitativního Běhu pro světlušku. A já měl vlastně kliku, že ty moje narážky na opuchlé nohy nevzala jako urážku.

Měl bych asi říct i to, co se stalo svého času u Káti. Ta se totiž zakoukala do jedné telenovely s názvem Tisíc a jedna noc. Pokud se vám zdá, že jste to slyšeli - ano, je to obšlehnuté, vystupuje tam dokonce i Šeherezáda. A hrají to Turci. Víc vám radši říkat nebudu, nebo bych musel ty fazole se slaninou a rajčaty, co jsem si dneska vařil, jít někam vyklopit. Jo, kdo byste měl chuť, mám toho ještě půl hrnce v lednici, pošlu na dobírku. Ve zkratce, jako všechny telenovely od Ulice přes vékávéčka po Nemocnici na pokraji čehokoliv je to tak přeslazené a nelogické, že jsem u toho trpěl jako pes. Kde kruci vidíte, aby někdo přežil čtyři kulky v těle, z toho jednu do plic nebo dokonce do srdce a další do břicha... Kdyby to byla jenom jedna tahle věc, možná bych to přešel, ale to bylo tak kýčovité a přehrávané, že jsem začal hledat jehlu s inzulinem, a to ani nemám cukrovku... Další díly už ne, prosím...

A na závěr i jednu příhodu sportovní, abychom to měli komplet. Hraju teď každé pondělí tady v Olomouci, od příští sezony bych měl jít na soupisku na jeden z okresů, takže pilně trénuju. V klubu jsou proti zvykům v Karlových Varech často na programu i čtyřhry. Zrovna jsme hráli jednu takovou, když jsem musel uhýbat svému spoluhráči a pak dostal úder na druhou stranu stolu. Ve čtyřhře se hráči střídají, tudíž jsem se tam musel hnát a zkusit to zahrát. No, zkrátím to. Za á, ten míček jsem nevrátil. Za bé, zboural jsem jednu takovou tu ohrádku kolem stolu, protože jsem nevybral ani ten předklon. A za cé, během toho samého zápasu jsem si nějak ještě vyrazil pálku z ruky. A to můžu mluvit o štěstí, že mi v ruce nezůstalo jen to dřevo. Zkrátka, když se daří, tak se daří. Jo, a ten zápas jsme prohráli... Tak zase jindy, plantážnictvo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 16. května 2018 v 18:25 | Reagovat

Já jsem ráda, že tě stíhám sledovat na FB :D Popravdě článek za měsíc akorát zvládám číst :D

BTW. já to nechtěla psát pod to video, ale jak tam děláš cosi v nějaké místnosti s míčkem a pálkou - já vůbec nepochopila, jako jak ten míček odážíš? Házíš? Jako fakt jsem na to koukala a nakonec to vzdala. Ale když teď píšeš o zápase, zase m to vyvstanulo na mysli...

2 Matty Matty | 16. května 2018 v 19:11 | Reagovat

[1]: Jani, to je na kolejích ve sportovní místnosti u stolu :D A odrážím ho pálkou, přesně podle pravidel :D Nadhodím z ruky cca kolmo nad sebe a trefím pálkou. A díky tomu švihu té pálky ten míček z tvého pohledu zahne, a dá se to měnit tak že zahne doleva nebo doprava, zrychlí nebo zpomalí, nebo kombínace toho. Celkově takových podání ovládám asi šest, pro laika to je nepochopitelné, pro hráče nic nenormálního :-D

3 Jana Jana | E-mail | Web | 17. května 2018 v 8:04 | Reagovat

[2]: Ale trefíš nějakým hdně divným pohybem ruky, jak kdyby sis ji lámal... No minimálně lámeš hlavu mně :D

4 Matty Matty | 17. května 2018 v 20:23 | Reagovat

[3]: To dělá kamera, nic si nelámu, jakkoliv to vypadá :D Ten pohled je ve skutečnosti velmi jednoduchý :-D

5 Matty Matty | 17. května 2018 v 20:24 | Reagovat

Teda pohyb, už mi hrabe 8-O

6 duck life 4 duck life 4 | E-mail | Web | 3. července 2018 v 6:07 | Reagovat

Good for you!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama