Loď na obzoru!

1. srpna 2018 v 9:45 | Matty |  Cestování
Být kapitánem lodi je krásné. Celý den si plujete po moři (nebo po nádrži), sem tam přejedete nějakého plavce a rozemelete ho na kaši, zkrátka pohoda. Realita je ovšem tomuto na hony vzdálená. Kapitán lodi musí mít nervy jak z ocele, reflexy naklonované Ripleyové k tomu a mozek Hermiony Grangerové se taky hodí. O tom jsem se názorně přesvědčil při třech dnech na přehradě Orlík. Sudy s mrtvolama v louhu jsme sice nevylovili, ale i tak bylo o zážitky a hlavně nervy bohatě postaráno.


Naše loď sice nebyla zrovna zaoceánský trajekt, ale i tak se v těch osmi a půl metrech délky skrývalo leccos, co by tam člověk nečekal. Třeba takové dvě minikajuty, kam se mělo dohromady vměstnat šest lidí. Napadá mě, jestli jsou lidé to správné slovo. Vhodnější by bylo trpaslíci, protože i ve čtyřech jsme se v těch kumbálech málem zlomili. Kromě toho je po boku té jedné kajutky ještě záchod, do kterého by klaustrofobika nedostali ani heverem, a jehož odtoková trubka evidentně není stavěná na normální stolici, jinak si nedovedu vysvětlit, že jsem ho během těch tří dnů stihl dvakrát ucpat.

Velice zajímavé jsou vzhledem k hloubce přehrady vlny. Když totiž kolem vás projede rychločlun, dělá to docela paseku. A protože se to stávalo vždycky v době, kdy jsem byl za kormidlem já, bylo mi z toho pěkně horko. Když jsem na tu vlnu najel přímo, zbrzdilo nás to, že jsem div neletěl tím sklem na příď. Ještě horší to bylo bokem, protože v tu ránu se celá loď rozhoupala tak, že jsem se jen modlil k někomu tam nahoře, abychom se nepřevrátili. To můžete dělat s kormidlem, co chcete, a je vám to prd platné.

Ještě zajímavější to je, pokud kolem projede rychločlun a vy zrovna kotvíte někde na mělkém břehu. Vlna se totiž chová stejně jako příliv nebo třeba tsunami, u břehu se zvedne. Ležel jsem takhle dole v té minikajutě, abych unikl horku, a najednou nás trefily takové vlny, že jsem v té kajutě dva krát dva metry lítal zleva doprava jak figurka na drátkách. Nemusím ani dodávat, že jsem se pokaždé jebl o stěnu, a když jsem se z toho snažil dostat na palubu, tak ještě o strop.

Jenže ony ani nemusí přijít vlny, aby bylo o zábavu postaráno. Stačí, když je někdo za kormidlem a otočí loď ve chvíli, kdy jste vy na kraji. Na boku jsou totiž takové uzounké prostory, po kterých se dá přecházet na příď a záď. Jenže se stabilitou je to trochu horší. Když jsme pluli a já zrovna takhle přelézal, někdo otočil kormidlem. Kdybych se na poslední chvíli nechytil nějaké lišty, letěl bych do vody po zádech a nejspíš rovnou pod lodní šroub.

Když jsme konečně dostali z toho věčného houpání kromě akutního návalu žaludečních šťáv taky hlad, zašli jsme si v jednom přístavu do restaurace. A trefili jsme u toho velice fundovanou debatu biologa po patnácti pivech. Seděli jsme pod terasou, takže o nás samozřejmě nemohl vědět. Halasně a velice jadrně se chlubil novým živočišným druhem, který objevil. Nakonec už jsme přemítali, jak by ten "kurvapíčovole" mohl vypadat. Zřejmě to bude mít obří pohlavní orgány, věčně roztažené nohy a ještě rohy, jinak by to určitě tak trefně nenazval.

Jenže zdaleka nejsilnější zážitek ze všech těch dní nám připravil déšť, přesněji řečeno průtrž mračen jako kráva. A ještě nás to trefilo na volné vodě, takže fofrem ven a vytáhnout střechu. Ale to vám byly tedy opravdu obří kapky, když to bubnovalo do toho plátna, znělo to jako kulomet. A fofrem ještě někam zakotvit. Když jsem potom vyhazoval kotvu, div jsem kvůli tomu houpání neletěl do vody i s ní. A mokří jsme byli stejně, jako kdybychom se vykoupali. A možná ještě víc. Ale co, aspoň nebyla nuda. Už vážně chyběl jenom ten zapomenutý sud s mrtvolou z dob Orlických vrahů, ale tak třeba příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama